Číšník.

Noc tichá tak a smutná jako tmavá,

jen na sov hradě v síni rytířské

je neslýchaná vřava.

Pan Volfram víc než hodokvasit umí –

dalť včera Poříč, svoje městečko,

obrátit ohněm v rumy.

A všechen lid svůj přísahati na nich,

že odřekne se víry kacířské

do prvních hodin ranních.

A nežli vzhořel do červánků západ,

už oslavoval skvělou hostinou

ten ďábelský svůj nápad.

A je už k ránu... kvas však dále trvá

a hlučno ještě, jakby zvedala

se teprv číše prvá.

A víc a více rudnou obličeje,

vždyť nejen požár města kacířů,

i víno pěkně hřeje.

A víc a víc ty kusy živé hlíny

si stelou pod stůl tvrdý na trnož

jak slávy na vavříny.

A víc a více skřeky zpitých lebí

žalm ranní dusí, který z žaláře

sem vniká cestou k nebi...

„V tmě žalářů i ve mučidel děsích

ty’s nejjistější naše pavéza,

ó Pane na nebesích!“

Pan Volfram zaslech’ prostou píseň tuto...

a jeho srdce bylo pojednou

jak ve dví rozetnuto.

„Hoj, povstaň,“ volá, „kdo se cítíš v týle,

a vhodný ještě prones přípitek

na konec kratochvíle!“

Hned každá ruka, i ta méně jistá,

se táhne pro číš, a co hodovník,

to k přípitku se chystá.

Tu vstává jeden, jehož do rubínu

nos zbarvený se kejklá nad knírem –

„Zdar burgundskému vínu!“

A nade stolem číše cinká o číš,

a všechněch hlavy jeden tvoří kruh,

jak když je lýkem stočíš.

A když ta bouře ztišila se cele,

zas druhý zvolal tenký jako nit:

„Na zdraví hostitele!“

A nade stolem číše cinká o číš,

a všechněch hlavy jeden tvoří kruh,

jak když je lýkem stočíš.

V to zvolá třetí, z vlasti zrádných synů:

„Zdráv buď náš Volfram, že kol vyplenil

kacířskou prašivinu!“

A nade stolem číše cinká o číš,

a všechněch hlavy jeden tvoří kruh,

jak když je lýkem stočíš.

A znova v sále číšemi se točí –

jen starý sluha podál u konve

si stírá slzy s očí.

„Aj starý brachu,“ vece číšníkovi

pan Volfram zpitý, „nechť nám přípitek

i tvoje ústa poví!“

A co se takto vítězně naň šklebí,

žalm opět vniká v sál sem z žaláře

na svojí cestě k nebi:

„V tmě žalářů a ve mučidel děsích

ty’s nejjistější naše pavéza,

ó Pane na nebesích!“

A starý sluha ve poctivce šatě

jde hrdě k němu, jakby každý coul

byl na něm zlato v zlatě.

Pak chvíli ještě naslouchaje stojí,

a teprve když píseň dozněla,

pozvedá ruku svoji.

A praví klidně: „Srdce plné trudů,

to má je číše – a tu do smrti

své Vlasti prázdnit budu!“

„Ha, ovce vlčí, za to slovo vzdorné

já naučím tě vlasti připíjet

s krysami v hladomorně!“

Tak řve pan Volfram s tváří na smrt bledou,

pak kyne sluhům, a už žoldnéři

číšníka z koby vedou...

A na sov hradě dál a dál se kvasí,

a z hladomorny znova slyšet žalm –

však teď už dvěma hlasy...

„V tmě žalářů i ve mučidel běsích

ty’s nejjistější naše pavéza,

ó Pane na nebesích!“