Cissus.

V ruce thyrsus, v kšticích růže,

před oltářem Baccha v rej

hoch se pustil, tigří kůže

halila jen z pola jej.

Jednou rukou rozhrnuje

pestré její záhyby;

zdálo se, že vzduchem pluje

a že v letu nechybí.

Byl to tanec etherický,

v spiralu a z ní zas ven,

s ladným hlavy sklonem vždycky

jako vůně, jako sen!

Řekl bys, že lilje bílá

náhle zkvetla v prostoru,

červánků tříšť zahalila

tancující amforu!

Nyní nazved’ půl, teď zcela

kropenatý tigří háv,

blýskl chvilkou úběl těla,

kde hrál zlatých vlasů splav.

Viděl, mžikem jak se krouží,

splývá a zas rozvíjí,

s ňader k bokům pak se ouží

štíhlých údů linií.

Tady stíny a tam světlo

střídaly se v přeletu,

v tanci božské tělo květlo

ve vln stálém propletu.

Stále výš a divočeji,

věru, křídla má ten jun;

flétny výskly k tomu reji,

cymbál třesknul v zlato strun.

Řekl bys, teď v opojení

dotýká se čelem hvězd,

stanul, teď se rhytmus mění

v melodickou lásky zvěst.

Tak se sklání z nenadání

hoch nad spícím děvčetem,

by jí zlíbal žilky skrání,

šíj i s ňader poupětem.

Jistě takto k spící Psyche

Amor s kaháncem se krad’,

patře v duše sny jí tiché

jak v rozkvětlých růží sad.

Fléten hlas, jak vánek v listí

zmírá, cymbál rázem stich’,

barbiton jen slabě svistí

stlumený jak dívčí smích.

Hlubé ticho! Zas v rej divý,

hoch se pustil v nový ples,

jak blesk Zevův letí v nivy,

thyrsus mih’ se vzduchem, kles’.

Tak hřmí Ares, boře davy,

v ruce oštěp obrovský,

zlato kštic mu kolem hlavy

plá jak purpur královský!

Thyrsus však byl léčkou zrady,

klopýt’ oň a v pádu zlém

klesaje jun zalkal mladý

k Dyonisu mroucím rtem:

„Otče radosti a plesu,

jemuž v oběť milerád

mladý, šťastný život nesu,

nedej, aby tento pád

byl mi k hanbě, ku výsměchu,

aby z mého nadšení

šklebný sok moh’ těžit v spěchu,

smát se mému umění!“

Zalkal, pad’ – však sotva noha

tkla se země netečné,

v tom se zjevil zázrak boha

ve účasti srdečné.

Místo těla břečtan plazí

se kol thyrsu v nový rej,

svlačec tam své zvonky sází –

Flétno, zni a, struno, hrej!

Básníku, jenž s vírou v duši

čteš zde starý příběh ten,

když k tvé písni všickni hluši,

obětuj dál bohům jen!

Padni třeba, na rtu mroucím

modlitbu však dechni v sled

s unaveným srdcem vroucím

v světa lhostejnosť a led:

Otče radosti a plesu,

jemuž v oběť milerád

celý tento život nesu,

nedej, aby tento pád

byl mi k hanbě, ku výsměchu,

že jsem sloužil umění,

by sok šklebný těžil v spěchu,

otče, z mého nadšení!

A bůh, věř to, že se stane,

jistě zázrak učiní:

z hrobu dílo tvoje vstane,

pád tvůj slávou zastíní!