Čistá chvíle.

To byla chvíle bílá a čistá,

jakých má život málo, ach, málo;

to byla chvíle bílá a čistá,

bílá a čistá.

Na třpytné plochy sněhových pláten,

jimiž si země zastřela vrásky,

lilo svůj úsměv klidně a svatě

lednové slunce.

Po modrém nebi nadechlé pruhy

bělavých mráčků snuly se jemně,

reflexem jako dole ty plochy

v modro se chvěly.

Po sadě kroky ztichaly v sněhu, –

v podivném blahu hýřila duše

a tolik lásky, veliké lásky

zvučelo nitrem.

A mně se zdálo, to že teď s tichem

sněhových hlatí v úsměvu slunce

splývám a splývám... a to že splývám

se světa duší...