ČISTÉ JITRO.

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,

zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;

i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:

kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,

šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,

dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,

a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,

před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;

a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,

jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,

sad našich přání jemný kvet, jak lilijové záhony,

a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen

jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.