Cit a rozum.

Odloučil se fousatý pán rozum,

aby na Sinai mluvil s hospodinem;

a když se tam zakryl neprohledným stínem,

vyrostly mu rohy, sílu trkající.

Zatím však ta lůza v srdci tancující

zlaťounké si ulila telátko.

Lůza zpívá: Rozmilé božátko,

apisku nadějný, hleď nám povyrůstí,

abys mohl vypít celé rudé moře –

celý Israel se do Egypta pustí,

a toho roháče zůstaví na hoře.

V tom však rozum, chtě si oddechnouti

sestoup dolu s kodexem pod páždí:

zdá se mu, že musí rozpuknouti,

jak jej na tu lůzu pohled dráždí.

Nejdřív praští s celou učeností –

nic platno, že samým bohem psána,

ano k rozmnožení litografována,

(způsobí si darmo mrzutosti)

nic platno – on nenávidí plesy,

popadá již lůzu za pačesy;

nedbá na to, kdo jsi, nedbá, kde jsi,

hlavu o hlavu jí odetlouká;

při tom kleje, vzteká se a houká,

celé houfy zbitých na hromadu hází –

a když konečně se na vůkol rozkouká,

svět mu celý jiný, změněný přichází –

Jen ten apisek se ještě nafukuje

a na majstra svého jazyk vyplazuje.