Cit stromů.

Zřím staré duby na obzoru

ve zlatých parách k výši čnít,

tak přímy jsou a plny vzdoru

a zadumány ve svůj klid,

jich těla mocná, obrovitá

zříš ve vodách,

jak do vln západ stíny vplítá

a slunce nach.

Já věřím, sny že mají stromy,

a cit, když na ně padá sníh,

a vichru bouř-li větve zlomí,

hned slza mízy kane s nich,

že mají smích i pláč i bdění,

mateřský cit,

ze v svatém, klidném přemyšlení

milují lid.

Až zavzní seker cinkot známý

a odveze je volů spřež,

ty smuten půjdeš samotami

a prázdnotou se zachvěješ.

Klas metlic z pahýlů se klátí,

a zbují mech!

Svět málo dbá, že snílek tratí

stín stromů těch!

Však drobným dětem hračky různé

ten obrovitý skytne kmen,

by opil slastí oči luzné

v hrách roztomilých každý den,

on skytne mlýnu ve vsi chudé

dvé nových kol,

v měsíčných nocích slýchat bude

jich šum a bol!