Citát z bible.

Miláček Páně, svatý Jan,

jenž míval zlatá ústa,

když cítil, věkem utýrán,

že mdloba jeho vzrůstá,

a k chůzi neměl více sil –

tu aspoň na svém loži

ven ku věřícím nosen byl,

by kázal jim a promluvil

v jich kruhu slovo boží.

Leč, když se ohled’ kolem kol,

jak s důvěrou naň patří –

co veliký ten apoštol

děl k útěše svých bratří?

On věda, čím zde církev stojí,

co nejtěžších tu ran je lék,

jim říkal: „Miláčkové moji! –

jen milujte se vespolek!“

A hlas té rady líbezné

se svatých jeho retů –

jak akkord hymny vítězné,

již v odkaz nechal světu,

i po staletích smírně dnes

tu zvoní v život lidský,

a ztraceného ráje ples

i v trpkou našich bolů směs

k nám vrací na zem vždycky!

Když prvně mladých srdcí dvou

se láska dotkne v žití,

a zlobný osud svojí hrou

je hrozí rozloučiti:

duch Jana u nich věrně stojí

a v bolestech jim nese lék –

i rce jim: „Miláčkové moji! –

jen milujte se vespolek!“

Jak vroucně mysl dojímá

ta malá, prostá věta!

V ní Bůh sám lidstvo objímá,

v ní stkví se úkol světa!

Zda nad ni který veleduch

již moudrost’ kázal věčí;

zda citů našich ledný kruh

čím taje snáze v šum a vzruch,

než mocnou její řečí?...

Ó, v nadšení zde sotva víc

můž’ básník pěti znova,

než s apoštolem Páně říc

a hlásat její slova

těm všem, kdo vraždí sebe v boji,

a pro jichž bídu není lék,

než prosba: „Miláčkové moji! –

jen milujte se vespolek!“ –