CITOVÉ VZPLANUTÍ DONA JUANA

Neshoduji-li se v té věci s vámi,

tedy se o to příti nebudem’.

Tvrdím však, ctění pánové a dámy,

že jméno člověka je osudem.

Don Juanova bludná cesta žitím

je vyznačena utrhaným kvítím

zničených dívčích srdcí nevinných,

jak řečeno již bylo od jiných.

Příběh, jak vám ho tu dnes vyprávím,

je prostý jen, ba všední, každodenní,

na celé věci vlastně pranic není

zvláštního, řek’ bych. A přec jen, já vím,

důvěru lidí děj ten nevzbuzuje,

poněvadž s jménem reka v rozporu je.

Než stává se již, když se člověk žene

za cílem svým kams’ v touze ukvapené,

že zapomíná na své poslání

a na vše, k čemu měl kdy nadání.

Nezbytně nutnými jen odít slovy

zde popis cesty chci don Juanovy,

na jejímž dopřáno mu bylo sklonu

spatřiti katalánskou Barcelonu.

Jak víte snad, měl rek můj mladičký

nedorozumění stran tetičky,

kterým se nezavděčil svému strýci,

a octl se náhle na ulici.

Stál opuštěn a bezradný a chudý

don Juan na rozhraní rodné půdy.

Vzal s sebou k štěstí prsten, ryzé zlato

s krásnými brilianty, na matku

zemřelou drahocennou památku.

Zlou nutností i to mu bylo vzato.

S prstu jej s pocitem svlék’ zloděje

a s výnosem pak z jeho prodeje

dal na pochod se bez vědomí cíle.

Za žáru slunce, v svitu luny bílé,

po lodi, pěšky, v železničním voze,

šel na zdař bůh, kam zachtělo se noze,

nedbaje doby, počtu kilometrů,

jak suchý list, jenž stal se hříčkou větrů.

Tak jako mladý dravec ochočený,

jenž ponořil svou tlamu poprvé

rudé a kouřící se do krve,

výpary jejími pak opojený

sám sebe pozná v divé krutosti,

jež dosud spala na dně bytosti,

tak po bílém don Juan těle ženy

vzpomínky krásou volal roztoužený,

a ku objetím divým ramena

mu rozvírala vášeň plamenná.

Od retů k retům potácel se v spěchu,

by pocítil zas nové projevy

radosti, nové žalování vzdechů,

vzrušených duší nové záchvěvy.

Nebyly ovšem výkvěty to lidstva,

jež poznal. Znáte ona stvoření.

Jedna je míň tvá, druhá trochu víc tvá,

a zlé je v světě jejich určení,

zlý s nimi styk, jenž podkopává vroucnost

a špatnou přípravou je pro budoucnost.

S prstenu cenou při životě vyšel

svém don Juan dost dlouho. Ale když

do Barcelony na své pouti přišel,

byl věru chudý kostelní jak myš.

Toulal se smutně, věsil mladou hlavu

a uvykal si na hubenou stravu,

a přišly doby posléz’, kdy byl rád,

když okoralým chlebem ztišil hlad.

Když byla míra bídy vrchovatá,

tu náhodou se setkal s člověkem,

jehožto pomoc přijal s povděkem.

Byl typ to pokoutního advokáta,

jenž právní porady své při pálence

odbýval v krčmě. Se svými se žaly

nesčetné zbědované existence

v důvěře slepé k němu utíkaly,

ať člověk tísnil je či slavný úřad,

jak pod peruti kvočny hejna kuřat.

Vyslechnuv jinochovy těžkosti

výtečný muž ten pravil: „S radostí

vám pomoc’ chci. Dnes ještě žalobu

podáme na strýcovu osobu.

A vyhrajeme. Nesprávně se choval,

co právem vaše je, vám zadržoval.“

Jurista tento starý bez diplomu

skutečně hoden byl vší důvěry,

a don Juan, jak bylo slíbeno mu,

v čas pomoci se dočkal od zákonů.

Než když své uspořádal poměry,

proč ihned neopustil Barcelonu,

kde pro vzpomínky na minulou bídu

plného nikdy nemoh’ dojít klidu?

Co zkřížilo as jeho záměry?

„Hledejte ženu!“ francouzského lidu

zkušeně praví moudrost všestranná,

moudrost snad vysmívaná mnou a tebou,

než která rozumí se sama sebou,

když se věc týká dona Juana.

V Barceloně, tam sídlí Kataláni,

pyrenejské to půdy seveřani.

Jsou zdatní v každém práce oboru

i ve vědění, a to v rozporu

je s kultem lenosti, hry, hudby, tance,

jež známkou kastilské jsou ignorance.

Kraj katalánský charakterisují

poměrně četné taky blondýnky,

jež jinde na jihu se vyskytují

jen ojedinělé co výminky.

Ráz jejich v tomto světa okrsku

je ten: Pleť bílou mají, dlouhé řasy,

obličej aristokratické krásy,

kol něhož sytě zlaté žhnou jim vlasy

jižního slunce ohněm paprsků.

Docela z onoho žen plavých druhu,

jenž ozdobou je katalánských luhů,

z těch jak by malovaných obrázků,

stvořených pro obdiv a pro lásku,

nebyla ona vyvolená panna,

jež uchvátila srdce don Juana.

Trinidad jménem byla nazývána.

Pleť měla jemnou, ale spíše snědou,

záplavu hustých vlasů světlehnědou,

dvojici moudrých zraků modrošedou

uprostřed rozumné a přísné hlavy.

Zjev plný mládí, souzvuku a zdraví.

Hlas měla jasný stříbrné jak zvonky

a pružné tělo mladé Amazonky.

Též předností té bylo dívčiny,

že byla z patricijské rodiny.

Šel Trinidadin otec ve šlépějích

svých předků. Množil moc a jmění jejich.

Byl loďařem a ve svém podniku

tisíce zaměstnával dělníků.

Don Juan přišel k této známosti

náhodou na národní slavnosti

ve prospěch pozůstalých po vojínech,

kteří pro vlast svoji při rekovných činech

hrdinsky padli v obět záhubě

za nešťastné té války na Kubě.

V proudění lidstva krasavici svoji

postřehl náhle. V národním zde kroji

s úsměvem roztomilým na retu

likéry prodávala v buffetu.

Don Juan rázem vypil číši ke dnu

a dal si ihned nalít ještě jednu,

neb bílá ručka obsah poháru

měnila dotykem v zdroj nektaru.

Z těch nebyl rek náš, které v meze mírné

uvádí rozum nebo prostředky,

šťastnou však náhodou přec nedozírné

neměla věc ta pro něj následky.

Don Juan hloučkem přátel kolem jdoucích

byl mocí odvlečen dřív než měl dost,

a nežli z příčin na snadě tu jsoucích

moh’ vzbuditi své dámy nelibost.

Zástupy hlučné zavřely se za ním,

za jeho touhou, jeho milováním.

Ráno kdes ve vinárně nad pohárem

účtoval ještě s milostným svým žárem.

V dnech příštích don Juan svou krasavici

několikráte potkal na ulici,

však neosmělil se jí slovo říci.

Uctivě sejmul pouze klobouk s hlavy

a stál tu nesmělý a ostýchavý.

Díval se za ní dlouho. Z povzdálečí

krok za sebou pak slýchávala něčí,

krok dobře známý nešťastného chodce,

až zmizela mu v domě svého otce.

S životem reka našeho v té době

to vypadalo velmi uboze.

Nebylo lze říc’ jeho o osobě,

zda nespal vůbec, či zda spal i v chodě,

žil ve chorobné jaké’s hypnose.

Toulal se ulicemi v nepohodě

jak opilý a pochůzkami v šeru

strážníků městských budil nedůvěru.

V té periodě milostného zmatku

byl citlivý, jak málokdy je Španěl.

Na dvorku skřípavý hlas kolovrátku

svou písní slzy do očí mu vháněl.

A jinoch hlavu chýlil unavenou

a v prsou cítil ránu rozjitřenou.

Posléz’ don Juan řek’ si: „Takhle to dál

už věru nejde a jít nemůže.

Je nutno, abych odvahy si dodal,

můj stav je přímo hanbou pro muže.

Je nutno, abych podnik’ nezbytné.

Hůř’ nebude mi, když mě odmítne.

Možná, že mi to hlavu napraví,

a možná, že mě výsměch uzdraví.“

Péra se chopil ještě toho dne,

pokud byl v náladě tak rozhodné,

a krví srdce svého na japanu

vyplnil jednu a pak druhou stranu,

zlatého vosku užil k pečetění;

pak šel a svěřil dopis k doručení

jakémus’ hrbatému trpaslíku,

jenž u kláštera žebral na chodníku.

Trinidad byla ovšem cnostná panna,

v zásadách přísných dobře vychovaná.

V té věci o sobě sic nevelká

tkví důležitost jen. Však Španělka

též byla – a to vznešeného stavu,

hlídána moudře dle své mravů,

kde žena požívá míň’ svobody

než mezi severními národy.

Než ani ve Španělsku ostražití

tak lidé nejsou, aby zameziti

milenců schůzky mohli. Obtížemi

vzrůstá láska ve španělské též zemi.

Byla to ona osudná vždy doba

jarního vzruchu pro milence oba,

bezděčným proudem slzí svlažována,

kdy jako chycený pták ulekána

se duše chvěje, srdce chvatně bije

tušením budoucí své tragedie.

Říc’ nutno, Trinidad že nebyla

krásná a moudrá jen a rozmilá,

povaha byla taky otevřená.

Zbožňovateli svému svěřila

se za nedlouho s tím, že zasnoubena

již od patnáctého je svého roku.

A pověděla o jeho mu soku,

že mladým námořním je důstojníkem,

jenž s lodí svou je kdesi za rovníkem,

a že se za něj, až se z cesty vrátí

do vlasti zase, což se může státi

bohužel krátké době již, má vdáti.

Don Juan ptal se, zda ho milovala.

Trinidad děla: „Snad. Což jsem vás znala?

Slušný to člověk, vzdělaný a jemný

a nikterak mi nebyl nepříjemný.“

Řeč přicházela, jak to jinak není

již, na hrozící často odloučení,

jež dnes či zítra stát se mělo skutkem.

A srdce při tom svíralo se smutkem,

však duch, jenž odvykl si létat nízko,

praktické nezaujal stanovisko.

Don Juan býval jinak ničema,

a proto záhodné je objasnění,

že nestalo se mezi oběma

milenci vážného nic, políbení

několik vyjímaje. V úvoze

v pokořující trochu poloze

don Juan také jednou nohy laní

objímal vroucně srdce svého paní.

Náš hidalgo byl nucen zapomnění

na skutečnost, jež při každičkém kroku

jej děsila, v svém nacházeti snění.

Trinidad viděl šťastnou po svém boku...

a v krbu velká dřeva praskající

šířila milé teplo po světnici...

Byly to ovšem pouhé nesmysly,

než vidno, že měl vážné úmysly.

Když pak se zdravý rozum zas mu vrátil,

poznával jasně, že vše předem ztratil.

Bědoval: „Sám jsem, vyhnán z domova,

snad zítřek již mé štěstí pochová!

Co na tom záleží, co přijde po tom...

Nejlépe ani nepřemýšlet o tom!“

A nešťastná se přiblížila chvíle.

Trinidad chopila v své dlaně bílé

don Juanovy ruce. Krásnou hlavu

svou s bohatými vlasů pletenci

pozvedla smutně k svému milenci

a pravila: „Dnes dostali jsme zprávu.

Přijede.“ A hlas v hrdle se jí zlomil.

Don Juan neštěstí si uvědomil

své celé. Pronést slovo dlouhou dobu

též nebyl schopen. Potom přerušil

ticho, by srdce nářek přehlušil.

A mluvil hlasem dutým jako z hrobu

s vynaložením řídké moudrosti

veliké a i menší hlouposti:

„Též budu šťasten, budete-li šťastni.“

A nemluvil již o osobě vlastní.

A srdce plakalo a ústa lhala.

Trinidad na to neodpovídala.

Ani se neohlásiv kdysi z rána

snoubenec v dům vpad’ budoucího tchána.

A z večera don Juan v stromořadí

na lásku marně čekal svého mládí.

Nazítří, jak se slunce vynořilo

z vod, rek náš vypravil se za svou pannou

na známé místo opět na číhanou.

A taky se mu šťastně podařilo

ji spatřit. Ale v trochu jiné formě

než přál si. Na mladém ni důstojníku,

podle ní v námořnické uniformě

kráčícím potěšení v okamžiku

tom nenacházel. Došel šťastně domů.

Vesele taky zrovna nebylo mu.

Tak tato katalánská láska svadla.

Don Juan téhož dne svá zavazadla

spořádal, koupil lístek do Paříže

a do vlaku se dostal bez obtíže.

Hluboce přesvědčen, že tím, že utek’,

záslužný vykonal a dobrý skutek,

chvílemi nechápal, co s ním se děje.

Zdálo se mu, že se mu někdo směje:

„Done Juane, vzejde tvoje setba!“

Hučení vlaku znělo jako kletba.