Civilisace.

Sochu zřel jsem kdysi – mistr posvěcený

vytesal to obraz krásné, hrozné ženy.

Obrovská ta žena, nahá, z hrubé žuly,

plece dvě jak vrchy do výše se pnuly.

Přes mohutné boky šat se lehký valí.

Pata pevná s půdou z jedné slitá skály.

To je žena – sfinga, to je pochyb dcera,

v očích plá jí jakás vášeň zlá a šerá.

O popelnic trosky opírá si nohu,

levicí svou drtí kříž a sochy bohů.

Pravice tu s žhavým luntem k ráně stojí,

dělo hrozné v zástup vypálit se strojí.

Stranou Indian tam leží, proklán v boku,

opilý se negr šklebí v blázna skoku.

Dole zlatý nápis mluví ku člověku:

„Civilisace to dvacátého věku.“