Civilisace.

Jak smaragd v perel dřímající lůně

snils v oceanu tichém, ostrove,

pln snivé dumy, paprsků a vůně

a bájných květů barvy nachové.

Mohutných stromů různorodé tvary

se v klenbu pletly, z které padal chlad

a milý stín v tropické slunce žáry,

a s mořem v závod hřímal vodopád.

Pod banány a cedry v palem stíně

žil člověk, divoch, různé zvěře druh,

a život plynul božsky mu a líně

jak věčný, ničím nerušený kruh.

Pil sílu, přírodo, z tvých bujných ňader,

čist jako květy tvojich lotosů,

syt živnou ambrosií sladkých jader

a tučným mlékem velkých kokosů.

Pod horami, kde věčný sníh se lesknul,

tam čněly jeho chatek kužely,

smál papoušek se, divý holub stesknul

a včely v starém kmenu bzučely.

A večer sbíhala se opic stáda

kol chatek v divém tanci vřeštíce,

kde měsíc velký na šupiny hada,

jenž v síti spal, tkal jisker tisíce.

A buvolů a ghazel štíhlých davy

zem tepaly, až vzduch s kolem chvěl,

kdy z domorodce luku, jenž v keř tmavý

se mangy skryl, šíp zrádný zasvištěl.

Ó hry, kdy nový měsíc květem pučel,

ó tance černobokých bajadér,

ó vážné rady kmetů, sněm kdy hlučel

ve tísni oštěpů a pestrých per!

Zde bylo štěstí! Pakli sporů hádě

přec jazykem tu švihlo dvojklaným,

zas brzy míru ustoupilo vládě,

a z dýmky míru se nes’ modrý dým.

Zde bylo štěstí! Pod banánů listy

se usmívala černá Venuše

a radosti svit přirozený, čistý,

spěl jako šťáva z malin do duše.

Zde bylo štěstí! Jak ty stromy kolem

rost’ lidský rod a v pokoji zde has’,

vlád’ svobodně tu hvozdem a tam polem,

zval svým plod stromů, zvěř a pole klas.

A moře ať juž rozvlněné bouří,

ať v míru spící v pásu sterých duh,

v sny pělo jim a z chat ve modrém kouři

se nad ním s blahem vznášel velký duch.

Po bouři vzešlo zamlžené jitro,

kol obzor pochmurný byl mraků pln,

brillantů deštěm plálo stromů nitro

a v hukot větru duněl hukot vln.

Ty nevíš, co jsi udělalo, moře,

co v plášti bouře přineslo jsi sem,

co útrap vzejde jitrem tím, co hoře,

ty nevíš, co jsi neslo v klínu svém!

Žes nevztyčilo pohyblivé věže,

svých peřejí a vichrů děsnou spřež,

žes nepustilo v prostor bez otěže

a v zápětí jim hromné klíny též!

Ó nešťastný syn nešťastného rodu,

jenž vyšel k moři v tento kletý den

a viděl ve vln houpati se brodu

věc podivnou – i stanul udiven.

Vln ve příboji sud se houpal malý

ve pohře větru stále břehu blíž,

a za ním druhý, třetí mih’ se v dálí

a brzy sudy břeh byl pokryt již.

Houk’ černoch v les na ostatní své druhy

a brzy juž se hemžil celý břeh. –

Co velký duch posýlá v naše luhy?

A na sudy juž hrnuli se v spěch.

Dřív ukláněli ku dužinám hlavy

a slouchali, zda nezní cosi v nich,

pak vyrazili zátku – kýs mok tmavý

se valil z nitra v lesklých peřejích.

I chutnali, znamením druh druhu,

že lahodné to, dává odpověď

a kolem sudu usedli juž v kruhu

a plným douškem pili. Pestrá změť

tu mužů bojovných, žen, dívek, dětí,

a brzy druhý soudek načat byl,

a začli smát se, hovořit a pěti.

Čím velký duch to dnes je obmyslil!

Tak sladké to a nahořklé zas chuti,

jak hruď to jímá divou rozkoší!

Krev hárá tělem v divém zaplanutí,

i pijí dál jak praví divoši.

Ó jak to hřeje, ó kterak to pálí!

A sudy nestačily věru jim,

však sotva jeden dopit, druhý z dálí

jak bohy slán spěl k břehům písčitým.

A chytali je – juž se rvali o ně,

na břehu moře národ celý dlel,

a v chvatu, křiku, jásotu a shoně

se celý národ houfně opíjel.

A divý zážeh juž jim vstoupal v mozky,

vždy nový sud se vyhoup’ nad peřej

a v řevu, zpěvu mezi sudů trosky

se rozpoutali v kanibalský rej.

A tančili tak slunce do západu

ve vřesku, smíchu, mnohý k zemi kles’

a jiní v hádku dali se a vádu –

a moře bilo divě v skalný tes.

A zpiti v objetí žen muži klesli

bez hnutí, vlády. – Měsíc z mraků vstal

a brázdil vodu stříbrnými vesly. –

V tom na obzoru velký koráb stál.

Hvizd táhlý se nes’ moře peřejemi,

loď přistala, z ní bílých mužů sbor

vystoupil tiše – ostrov dřímal němý;

proč nezašla jsi, luno, za obzor?

Ó probuzení hrozné! V polosnění

jen těžké cítí nejdřív nárazy,

pak slyší cos, jak vlny kol se pění,

jich mozky táhnou divné obrazy.

Pak procitnou, a hlavu vedle hlavy,

zde leží kdesi, žaluplná směs,

a pohyb týž je stálý, kolotavý,

a nevědí, proč zchvátil všecky děs.

Nad nimi kroky, cizích hlasů zvuky.

Kde jsou? – tu strop a tam jak podlaha,

kol boku, šíje řetězů slyš hluky!

Ó procitnutí chvíle neblahá!

A onen pohyb zoufalý a děsný,

teď výš, teď dolů, jako v závrati,

líp znovu opět ponořit se ve sny,

až divný pocit se zas vytratí;

až vychladne skráň pod horečným palem,

až pozdraví je známý stromů šum

a ptáků povyk, chládek, vůně palem,

až pozdraví je žen a dětí tlum.

Však marno, onen pohyb neustává,

ten vztyčit chce se a zas padá zpět,

o nízký strop naráží jeho hlava

a kletbu darmo šeptá jeho ret.

Ten ruku vztahuje, však běda, na ní,

hle, visí řetěz, nemůže jí hnout,

cos jako krev se řine jemu v skráni,

a u nohy, slyš, řinkot zvoní pout.

A pohyb onen děsný neustává –

hle, tam jak z oken slabá kmitá zář;

chce doplížit se tam, leč bičem mává

nad nimi s šklebem v tváři otrokář.

A na boky a prsa, šíj a plece

dští rány důtek; starý náčelník

se k oknu v lijavci jich dovlík’ přece

a viděl – běda! – v krátký pouze mžik:

Jak nesměrný se ocean kol valí

a nocí nad ním plane jižní kříž.

Nad rány důtek, co jej v hrudi pálí:

Tam ocean – a kolem těsná mříž.

A jeho rod se vzbouzel pod palubí,

zněl vzlykot žen a dětí hořký pláč,

v své kruhy muži zatínali zuby,

v to svištěl otrokáře karabáč.

A s hora smích zněl, hluk a cinkot číší

a dole pláč a úpění a kvil.

Kde velký duch je, který vše to slyší?

Ó strašná lodi, jaký je tvůj cíl!

Ach, ostrove, pln paprsků a vůně,

juž s bohem! neuzří tě nikdy již.

Ó šťastni, mořská pohřbí-li vás tůně

a nad vámi-li vzplane jižní kříž!

Ó šťastni, jestli v moři vaše kosti

se zastkví korály a perletí,

než, ubožáci, naší vzdělanosti

být zoufalou a děsnou obětí!

Však marné je i toto zbožné přání.

Čím bohu netknutost je lidských práv?

Kdo chytřejší jsa pádnou vládneš dlaní,

bij vše a boř! – Loď vjela ve přístav!