CIVIS ROMANUS.

Kde bílá cesta k vršku zatáčí se,

háj piniový objeví se zraku;

prach leží v jehličnatých černých stromech

jak šedý povlak, leží v stéblech trávy,

jež podle cesty zmořená se krčí.

Vyhlídka odtud. Pod blankytem nebe

do šíře dáli mocně rozepjatým

jsou pole, háje, zahrady a villy,

klikaté modré hory stojí v levo

a v pravo v šedu jak sen Řím se bělá.

Ve stínu háje rozložen je člověk.

Netečným hledem přimhouřených očí

do kraje hledí, do modravé dálky.

Dvé nosítek se zvolna bere cestou,

a plout se zdají líně na ramenou

nosičů, lesklých černých Afrikánů.

A před nosítky otroci jdou houfem.

A za nosítky klientů jde zástup,

a starci dva, záclony odhrnuvše,

z nosítek kloní brunátné své tváře

s orlími nosy, oholenou tváří,

očima, které rozkazovat zvykly,

a řecky mluví spolu. Klidným hledem

přeletěl ležící muž celý průvod

a zívl dlouze. Přešli... Žhavé ticho.

Vzduch vlnil teplem se a tříštěn zdál se

být hlasy cikád... Potom rachot vozů

se ozval v dáli... Pomalu se blížil...

A jeli kolem... Kupci ze Syrie

šli podle vozů. Dlouhé jejich hávy

do prachu bily, v černých vlasech měli

čepice kolmo k výši posazené,

rukama šermovali při hovoru.

Ve stínu háje člověk povztýčil se

a vykřik líně, jako z dlouhé chvíle

by rozkazoval: Podpory mi třeba,

jsem římský občan, muži ze Syrie!

Z těch kupců jeden hodil peníz k němu.

Však římský občan nezdvihl se po něm,

neb peníz pad v dál několika kroků.

Jen převalil se, zahleděl se v dáli,

v tu sladkou línou perspektivu dálky.