Čížek.

Z těch písní, které zapěl čížek –

to obecně je známá věc –

řad švarných byl by asi knížek,

když dbal by o ně knihkupec,

a z hnízd, jež pletl v olších hráze,

kdy zdařil se mu jarní frej,

jak architekti domů v Praze

má tři i čtyři na prodej.

Je ladný v pohybu i v letu,

vždy po švihácku uhlazen

a nad ostatní má se k světu,

je vůbec milý ven a ven;

jen, prosím, popatřte naň trochu

a sami přesvědčte se přec,

zda není vzorem ptačích hochů,

ten zelenavý křídlatec?

No, čížku, ukaž se, pojď blíže,

ať tvůj si prohlédneme šat!

Tyť vypadáš jak mladé kníže,

když v háj jde lišku stopovat;

ej, lepší zdoby tělu není

než temných křídel zlatý lem

a špetka černě na temeni

a špetka černě pod hrdlem.

Jsi v umění sic méně zběhlý,

mdle třepetá se jen tvůj zpěv

jak náhlým mrazem motýl zkřehlý,

jenž vznést se touží na větev,

mně milým však jak píseň dětí,

jež dávají se v skočný rej,

když kočičky se v chrámě světí,

a proto chutě dále pěj.

Já rád – pak uslyšíš i výtku –

v čas nouze vyjdu tobě vstříc;

mámť doma uschovanou kytku

těch nejkrásnějších makovic;

hleď, rozdělím se s tebou, hochu,

a třeba všecky míti máš,

když na své reputaci trochu

a mravech záležet si dáš.

Leč nyní, ptáku hvězdozraký,

tu výtku slyš a dbej jí zvlášť:

mně žel, že šplhalem jsi taky

a kamo vítr, tamo plášť;

to bolí mě, věř, v srdci tuze,

vždyť viděl jsem tvůj plachý chvat,

když do lesa mě vedla chůze

vás, pány ptáky, studovat.

Však nad to horší věc mě mrzí –

v tom, hříšný číži, sprav se již –

že snadno lhostejně a brzy

skvost volnosti své oželíš,

že nabádáním chtíče zlého

svou hlavu chýlíš, hrbíš plec

a dáváš klenot dražší všeho

za pestře malovanou klec.

Že vnikl jsi jen velmi mělce

ve společenský řád a tón,

an dětské děláš kotrmelce

a vrtíš se jak histrion;

že nevíš, co se pěvcům sluší

a co je mrav a co je čest,

a že bys druhdy dal i duši

za semenitou ratolest.

Že vězení ti nad svobodu,

jen vydatně-li při tom jíš,

že kolem točíš, vážíš vodu

a za nohy se pověsíš,

že taháš planety a klidně

i vozík s druhem vléci jdeš

a jako spitý „stritzi“ z Vídně

„dilédiledé“ jodluješ.

To všecko je ti na pohanu,

můj milý čížku, toho nech;

nač takých hloupých tatrmanů?

to neučiní řádný Čech;

kdo v žalář spěchá v zpupném pychu,

jen trochu semence by lap’,

ten, čížku, pravím bez ostychu,

ať pěvcem, mizerný je chlap!

Nuž to si pamatuj, můj milý,

a činů otrockých se chraň,

spíš na svobodě v slunné chvíli

své písně v drobné skvosty hraň;

ni zlaté klece nechtěj rodu

za nejprostější lesa sněť;

nic není v světě nad svobodu,

nic nad volnost! A nyní leť!