Cizí řeč.

Tu z písní ženců v lánu sprahlých polí

a ve vsi z každé chýže, ze stodoly,

ach, zevšad, zevšad zní jen cizí řeč;

můj sluch, ten nadarmo těm zvukům zvyká,

vždyť zdá se mi, že každým slovem vniká

v mé nitro ostrý meč!

Kol kolem luka kvetou – jaká krása –

dech lesů voní, skřivan v poli jásá

a blíže k sobě láká mne hor lem...

Leč mně je teskno jako za dnů zimy,

když muži, ženy, děti hovoří mi

tím cizím jazykem...

Velebně zvony zvučí od kostela,

je jitro nedělní a ves teď celá

jde na mši; jak je pestrý děvčat zjev! –

Však dobře cítím, ve hlaholu zvonů

jak mísí se do varhan mocných tónů

podivný cizí zpěv.

Za klidných večerů, vždy při klekání

pasačky ženou stáda s horských strání,

já rád je vídám zvolna domů jít;

leč v jejich teskně táhlé, lkavé písni

cos pro mne neznámého vždy se tísní,

jakýsi cizí cit...

Můj bože, tesknotou se hruď mi svírá,

mně cizí slovo na rtu brzo zmírá,

jak v hrdlo by mi vnikal ostrý meč

a mezi cizím lidem, cizím zvukem

jen cítím, že mi v srdci každým tlukem

zní stále rodná řeč!