CIZÍ VERŠE

Kdo bude kdysi snů tvých vykladačem,

těch, které z očí někdy světélkují?...

Vím, ve dne z žen jsi, kolem nichž se snují

jen bledé stíny, zajíněné pláčem.

Však vlnou stříbrnou krev zvoní zrána

a výkřikům až těsno bývá v hrudi,

když jitřním snem se v tiché duši vzbudí

jak břeskným světlem touha nepřiznaná.

O obraz obraz rozžíhá se, dnící,

a letí jako buran v listí rudém,

tu horké mládí, zahalené studem,

žíněné roucho svléká ve vichřici.

Však v slunci božím zbožně kráčíš. Rosný

chlad na cestách máš, myrtoví je vroubí.

Nic nevíš z ohně, který doutná v hloubí

a připravuje osud neúprosný.