CIZINCE. (II.)

Rci, Cizinko, s jak tajemného břehu

je kouzlo tvé,

že na ráz vše, mou hořkost i mou něhu,

sny marnivé,

vše, mužský cit čím trpěl i čím strádal

po roků řad,

jsi smířila, a – div to! – že mi nadál

lze milovat?

Snad že tvá vlast, kde slavičí zpěv z růží

se tetelí,

kde lásky tvář se usmívajíc úží

v dýk čepeli?

Snad že jsem shléd jas údů bezúhonných,

jež tísnil kment?

Že z polibků jsem tvých, jak mošus vonných,

pil Orient?

Čí že tvůj zrak o tolik svůdněj nyje

než našich žen,

oč noci lesk, než u nás, zářnější je

tvým nad městem?