CIZINEC.

Znal jsem jej dobře, vždy byl zamyšlen

a lesy bloudil často celý den,

i v krčmě sedal noční hodiny,

ač vypil pohár pouze jediný.

Přišel sem z daleka, už jaksi chor.

Měl lidi rád, leč s životem měl spor.

při řeči jeho oko ohněm plálo,

leč v srdci něco tajného se dálo.

Tkvěl podivný tam asi sršňů roj,

rád čítal noviny a čekal boj;

ten nepřišel, on churavěl a vad’

a říkával: „Rád účelně bych pad!

Mám žití dost a nechci žíti dýl

a klid svůj rád bych krví vykoupil,

můj život dosti dlouho vřel a vřel,

co zbylo mi, nestojí za výstřel.

Leč přece zkusím to, ať je už dost,

sám sebe chci být konečně už prost,“

a s zbraní v ruce na život si sáh’,

kde pad’, tam pohřbili jej ve skalách.