CIZINEC

Já nikdy dříve nevěřil,

jak strašný je ten cit,

že možno touhou po ráji,

bolestnou touhou mřít,

že mukou krásy trpěti

kdys budu koho zřít.

On mohl mít vše. Ve spleť cest

mu růže padaly

a něhyplnou krásu gest,

jež běl těl odhalí,

u nejkrasších moh’ poznat žen,

vyhnanec zoufalý.

Než ráj to nebyl. Rubíny

mu retů nestačí,

dny, hodiny a vteřiny

mu mizí ve pláči,

ve pláči strašném, který líc

slzami nesmáčí.

Cizinče, odkud, odkud jsi?

Tys v ráji božím byl!

Neb zapomenout nemožno

nejvyšších oněch chvil.

Já chápal jeho bolesti, –

on andělem kdys byl!

A nyní stal se člověkem,

leč jemněji vše zřel

a každý žel jím rozechvěl,

že bolestí tu mřel –

vyhnanec ráje ubohý

nejvyšší soucit měl.

Kam vkročil, trpěl se všemi,

leč němý byl ten ret. –

Neovil čelo růžemi,

ni lásky nedal sled

mu nikdo v chvílích bolestí,

jimž nelze rozumět.

Neb nikdo z lidí nevěděl,

že ráj on opustil,

postavou, tváří, pohyby

jim člověk všední byl,

hořící srdce Milostí

v něm nikdo netušil.

Milostí tou, již tušiti

nám není dopřáno,

neb nečekáme toužebně

zářící na ráno;

ubohé srdce umřelo,

umřelo uštváno.