CIZINEC.

Vystoupilo slunce z šedých hor,

I uvítal je ptactva zbor,

A jako v zlatém, žhoucím moři

Planuly kraje v skvělé zoři.

Na skále pocestník sedí

A toužebně k vlasti hledí.

On z dědiny co jinoch vyšel

A dlouhé proputovav časy,

S mdlou tváří, s šedivými vlasy

Zpět k domovu co stařec přišel. –

Ai, kdožby slzy mohl skrýti

I nedlel-by v pamatování,

By ve svou dědinu směl vjíti?

Zde minulý jinošský čas

V své celé kráse spatří zas;

Zde již co dítě poběhával,

Co pacholík vesele hrával,

Zde, ach! i lásce věnce vil! –

A stařec slzy neukryl.

Povzdychnul: „Jak se v jitru skvíš,

Má dědino! ó jak se rdíš,

Kdy milovaný jinoch Máj

V tvém luně utvoří si ráj.“

Já z dlouhých vracuji se cest;

V cizině tak ouzko jest!

Mne vábí krajina jen tvá,

Dědino má, dědino má! –

Tam zemí kráčeje cizou

Jsem mluvu nezaslechnul tvou;

A rok po roku žití zašel,

Příbuzné srdce jsem nenašel.

Jen v lůně tvém, má drahá země,

Dech milostný zavívá ke mně;

Budiž mi svatě vítaná,

Dědino má! dědino má!

Však ledva v otců vejde byt,

Přichází vstříc mu cizý lid;

Nespatří tvář bratra svého,

Ni zve jej slovo příbuzného;

A stařec cokoliv mluví,

Zde mu žádný nerozumí.

Tu želem šedé vlasy rve,

Cizincem on v dědině své!

Nižádný starce nechce znáti,

Ni pokrm, nocleh jemu přáti! –

Na skálu vstoupí vysokou

A v propast zírá hlubokou.

Tam vichr divoce hučí,

Tok proudů Labských vod zvučí.

„Hoi vichr! – divý žití čas! –

Zvuk polabský – mých otců hlas! –

Voláš mne? – ano, přicházím,

Zdeť domova nenacházím!

Ó nyní jsi opuštěná,

Dědino má, dědino má.“ –

„– Dědino má!“ – ozvěna zní;

Nad starcem vlny se pění!