Cizinka.

Byl západ nádherný: Po nebi vzňatém

jak žhavá koule klesal slunce kruh,

tlum jasných mraků hořel nachem, zlatem

a v požáru stál dálných lesů pruh.

Tlum sosen plný pryskyřného dechu

obětní vůní cítili jsme plát;

v klid ticha, veleby spěl v dlouhém echu

s hor boků dunivý řev skrytých stád.

A chvílemi k nám zvučel nápěv dumný,

– kdes v údolí tam pasaček dlel sbor:

tu výskot... tu hlas kolébavě šumný...

a celek dýchal poesií hor...

Tak z naší toulky, v žertu, švitoření

kdy smíchem vzrušili jsme lesů skrýš

a líbali se v divém rozechvění

pijíce slasti opojivou číš,

my domů šli. – Leč juž mne nepoutalo,

má cizinko, zřít ve tvých očí lesk,

mou hruď cos’ divnou touhou náhle jalo

jak nudy chlad a jako hořký stesk.

Řeč uvázla mi na rtu oněmělém

a v srdci, kde tkvěl podzimní juž klid,

jen jedno přání válo v dechu vřelém:

tož mluvou rodnou s někým hovořit.

A cítil jsem, že struny různých kovů

nám přírodou do srdce vloženy

nesplynou nikdy v ladném lásky slovu

do dlouhých vln pospolné ozvěny,

že po tvém boku jsem přec osamělý,

že nevábí mne polibky tvé, smích, –

že srdce naše pláně dlouhé dělí,

kde od věkův jen leží led a sníh!...

A nad temena hor dnem parným sprahlá,

přes chudobný té české země klín

noc velká volně křídla šerá táhla,

mhu kladla v pastviny a v lesy stín.