CIZOLOŽNICE.

Vstal úsvit za horou, kde zahrady jsou oliv,

a bílý jitřní svit, Syn Člověka, šel v chrám;

vzal knihy proroků a místo z nich si zvoliv

lid učil o pravdě, jež věčně září tmám.

Tu v chrámě povstal ruch a v středu zákonníků,

hle, ženu přivedli: vlas černý k ňadrům spad’,

jež vlnil bouřný dech, a v drsných mužů křiku

se žena rozchvěla, již lapil pomsty hlad.

Mstou hořel mužů zrak, že v sítě hříchu padla...

však více zraky msty, jež píchá nad žahadla,

ji v srdce vnikají a v duši štípí děs.

Ó, proč ji vedou v chrám, kde Jehova se skrývá,

jenž ústy Mojžíše mstu kázal jim a trest?

Ach, jak se ze mraků k ní hříšné přísně dívá!

Zří brvy stažené, semknutou k pomstě pěst...

I chvěje se jak list a sotva staví nohu...

Zde bude strašný soud – kdo spasí hříšnici?...

Již mluví farisej – to jistě k pomsty Bohu:

„Viz, tu jsme popadli dnes cizoložící.

Nám zákon Mojžíšův ty kázal kamenovat –

nuž k tobě jdeme s ní, co ty, ó Mistře, díš?“...

Čím náhle každý úd té bídné ženy provát?

Proč opustil ji děs a s duše spadla tíž?

Zrak zvedla v údivu: což Jehova tu není,

jejž v bázni tušila, jak přísně chmuří tvář?...

Co zřela před sebou, byl bílý úsvit denní

a z něho v duše hloub ji pronikala zář.

Pán na ni pohleděl, tvář mírnou sklonil k zemi

a slova tajemná v prach země tiše psal –

soud čeká z jeho úst sbor dychtivostí němý,

v němž touha hořela, by kámen pomsty vzal.

A znova tázali se Krista starší lidu,

jenž skloněn v dumání psal prstem slova v zem.

l řekl tiše Pán, té ženy vida bídu:

„Kdo bez hříchu je z vás, hoď po ní kamenem.“

Vše ticho, znova Pán v zem tajné kreslí črty.

Jak ve sloup změněna zde stojí hříšnice,

zří tiše ze chrámu své plížiti se chrty –

jen ona zbyla již a Kristus, Dennice.

Zved’ hlavu od země, zřel v prostor chrámu chladný,

pak oko k lícím zved’ té ženy osmahlým

a ptal se: „Nikdo z nich tě neodsoudil?“ – „Žádný.“

I řekl: „Aniž já tě, ženo, odsoudím.“

A žena stojí zde tak jako ve zakletí...

Kdo je ten tichý muž ve hlavy schýlení,

jenž soudu nežádá a káže odpouštěti,

kde Mojžíš přikázal brát pomsty kamení?

Zas tichých duší Pán zved’ hlavu k tváři ženy

a jako vánek děl: „Jdi, nehřeš nikdy víc.“ –

A šla. Smyt s čela hřích a líce ozářeny –

a vzrostl o jednu sbor Páně učennic...