CLEMENS VII. PROVDÁVÁ CATARINU DI MEDICI DO FRANCIE.
Tu naděj poslední měl papež Clemens.
Ostatní všechny pohřbil s trpkou duší
jak otec dítky, které vzaty morem,
zmizely navždy, a co zbylo po nich,
jsou žalné sny a hořké upomínky.
Jak jinak bylo tenkrát, když byl zvolen
a z konklave jej v zlatém trůnu nesli
do basiliky apoštola Petra!
Duněly zvony v celém svatém Římě,
varhany hřměly, hlasy kněží pěly
Ecce sacerdos magnus, k dlažbě chrámu
tisíce lidí sklánělo své šíje,
a poprvé je třemi prsty žehnal
on, svatý otec nyní, vládce duší,
král králů, imperator nad císařem...
A tehdy táhly myslí jeho zjevy
předchůdců slavných, kterým rovnati se
umínil sobě... Innocenc ten velký,
Jupiter hřmící... Julius, Mars církve,
a Leo, moudrý vládce zlaté doby...
K nim přiřadí jej jednou historie
a všichni lidé příští stanout musí
při jméně jeho s obdivem a úctou...
A snilo se mu krásně, velkolepě
v té slávě světa o té slávě svojí:
rovinu vidí bez hor, bez propastí,
vůz jeho triumfálný poletí jí,
že udivený vzduch mu bude šumět
svůj ponížený obdiv kolem sluchu –
a co tak dále žehnal třemi prsty,
sny jeho letí celou Italií
a přes hory a doly dálným světem
a drtí všechno, co jim v cestě stojí...
Hřmí triumfálně přes moc Španělovu,
tu nejdřív zlomí, zdrtí, ve prach zdeptá...
Moc Španělovu... Zasmušilý Karel,
nad jehož říší slunce nezapadá,
jej, pravda, zvoliti dal za papeže –
však právě proto přesvědčen být musí,
že stvůrou jeho nesmí býti papež,
leč pánem, jakož učením je církve.
A proto Španěl nejdřív padnout musí...
Krok první udělal tu papež Clemens,
a vzpomíná, že od té chvíle bylo,
jakoby v lehkou lodičku byl vstoupil
a na plavbu se širým mořem vydal.
Jen veslo ponořil, již zlomilo se,
a hozen nyní nárazům vln v pospas,
byl nesen tam, kam nechtěl ani plouti,
cíl plavby proměňoval ne svou vůlí,
však podle možnosti, kde zazdálo se,
že přistát možno – a když zpět byl vržen,
cíl zase změnil... truchlé kymácení...
Své vojsko poslal králi Františkovi.
Král nejkřesťanštější ved pilnou válku
s císařem Karlem. U Pavie města
král tábořil a pyšný hrad si stavěl
z nadějí pevných... V tísni své psal císař
list papežovi... dotk se volby jeho
a hrubým nevděkem jej ostře vinil;
že provede své plány, dotvrzoval,
i kdyby korunu v šanc dáti musil;
a proti Luthrovi že nemá chuti
v takovém čase zrovna vystoupiti.
A legat papežský, jenž u císařských
dlel v městě Lodi, s potupou byl poslán
z tábora vojska: Švýcar rytíř Frundsberg
taseným mečem hnal se na něj prudko,
a zlořeče a klna byl by býval
snad zabil posla, kdyby legat neměl
běh rychlejší než tlustý, těžký Švýcar...
Pavijskou bitvu František král ztratil
a sám byl zajat... Colonnové v Římě,
již ku Španělům vždycky věrně stáli,
vyvezli děla proti Vatikanu,
lid rotil se a volal: Imperio!
a císař hrozil vzíti papežovi
dědictví petrské a nenechať mu
ni pídě země v celé Italii.
Zlou vlnou vržen hledal papež Clemens
pohodu přízně ve španělských vodách.
I podal císař jemu ruku k spáse,
jíž papež pravicí svou zachytil se,
však levici v té chvíli na zad vztáhl,
kde Florenc, Benátky a Milan stály
s francouzským králem proti císařovi.
Té svaté ligy duší stal se papež
a zrušil přísahy, jež ve Španělích
král jatý František byl složil Karlu,
a doufal, že se přiblížila chvíle,
kdy Italie oddychne si volně
pout zbavena, jež na šíji jí dali
Hispanci nadutí a drzí Němci.
Tu pokyv věrným Colonnům svým císař
a znovu vstali... Římský lid táh s nimi
a Vatikan byl zpleněn. Papež Clemens
jen holý život mohl zachrániti
v zdech Andělského hradu. V bídě svojí
vzdal znovu císaři se, prosil o mír.
A sotva smlouvu zavřel – hned ji zrušil.
A znovu povstal k trestu mračný Španěl.
Tu zbožní lancknechtové Frundsbergovi
sestoupli znovu do lombardských nížin
a na pochod se Italií dali
potrestat popy římské. Starý Frundsberg
měl provaz zlatou nití propletený,
jenž uchystán byl hrdlu papežovu.
A k Lutheranům těmto připojil se
v Milaně Bourbon, císařských vojsk vůdce.
A sípě hladem, vztekem, nenávistí,
drak stotisícihlavý ryčně vinul
se přes Bolognu k ztrnulému Římu,
jej železnými spáry pevně sevřel,
v zdi zakousl se oheň z tlam svých chrle
a v posled šupinaté tělo svoje
převalil přes ně na neblahé město.
Byl čas, že živí záviděli mrtvým,
ač v jejich říš se brali. Papež Clemens
zas holý život v Andělský hrad odnes
a zíral odtud na plamenné moře,
jež noci na dny proměnilo městu,
a vraždy viděl, exekuce, lupy,
vztek soldatesky, pobořené domy
a kupy mrtvol. Zdřím-li unavením,
skřek zoufalý jej budil zdola k žití,
a zrak-li zavřel, dál v něm plamen šlehal,
neb hořelo mu v duši. Vzpomínal si,
jak Gregor papež na Řím kdysi přived
spuštění rovné a jak potom v dálce
z té hrůzy zhasl... Jako stín se plížil
Andělským hradem, jako ve snu stoupal
ku hřmícím dělům a, by dokázal si,
že na světě je a ne v mukách pekel,
vojáky k statečnosti povzbuzoval
i dukát podal, když ta ona rána
skolila dole Španěla či Němce.
Už v tupé lhostejnosti zíral dolů,
když drzí soldátové pořádali
hanlivý průvod, urážlivé sceny,
kde on sám vystupoval s kardinaly
a heterami zpola oděnými
na sešlých oslech za hrubého smíchu.
Už zvykl třesku zbraní, nářkům lidu,
praskotům ohňů, jazykům těm rudým,
jež k nebi vyletaly ze všech konců,
jak by je v posměch sešlehati chtěly.
Už tupě vyslech, že hlad vládne v hradu,
že vojsko krysy loví po sklepení
a maso oslí pochoutkou se stalo;
že hejtman Španěl vlastní rukou věší
ženštinu jednu, která pro stůl jeho
natrhat vyšla do příkopů hradu
salátu hrstku... Už kýv jenom hlavou,
když hlásili mu, že jsou provedeny
podkopy pod zdmi hradu a že nutno
v čas život spasit, vykoupit jej zlatem.
I díval se, jak v rozpálené kotle
házejí mísy ze zlata a stříbra,
kalichy, kříže, monstrance i příbor,
vše tavilo se, a že málo bylo,
sám tiaru svou do varu dal vhodit
a zíral za ní, jak se potopila
a formu ztrácela a mísila se
se žlutou drahocennou tekutinou...
Jen život získal tím, však život vězně.
Byl střežen v hradě, nejistotou mučen,
jak císař rozhodne... Zda naposledy
nebude s hanbou sehnán s místa svého –
Dny úzkosti a noci beze spánku...
Až konečně se zdařilo mu prchnout.
Jak lupič v přestrojení, jak vrah v noci
se dostal v Orvieto... – – – Bylo po všem.
V Řím navrátil se. Oči klopil k zemi
jak strach by měl, že ssutiny ty hledět
s výčitkou němou budou v zraky jeho
a tiše mluvit: My jsme tvojím dílem. –
Že mrtvých řady stanou po ulicích
a ruce vztáhnou: Vrať nám žití naše. –
Že Joviš Innocenc vstříc vyjde jemu
a přísně řekne: Proklat budiž třikrát,
jenž statek svěřený jsi takto zničil! –
Že Julius Mars kdesi čekat bude
a ze zapadlých očí blesky soptě
svou berlou po něm mrštně tlouci bude
a beze slov, neb vztek je v hrdle zdusí! –
A že též Leo – i strýc dobrý Leo –
kdes zamračený objeví se v posled
a vyčte mu, že věčnou hanbu vrhl
na jasnou slávu rodu medicejských,
a bolestně se zeptá, kde jsou nyní
básníři vtipní, kde ti tvůrci maleb,
kde mistři mramoru, kde architekti,
kde učenci, kde všichni ti, kdož byli
slávou a pýchou papežského dvoru? –
A proto klopil oči papež Clemens.
A proto zlomeny měl síly duše
a proto neměl touhy už, ni přání
a proto lhostejnou mu, kam zas vlny
lodičkou jeho chabou ještě mrští...
Jen poslední měl naděj a ta nyní
mu dozrávala... Neteř Catarina,
tak drahá jemu jako dcera vlastní,
hubená, svižná, s medicejským zrakem
dozrála k sňatku. Chce ji dobře provdat
a zaopatřit pro nejisté časy –
jen tolik zbývalo mu ze snů hrdých,
nadějí pyšných, tužeb nebetyčných!
I upjal zřetel k francouzskému dvoru,
kde Henry Orleans, syn králův druhý,
do jinošských let právě nyní vstoupil.
A neobával se už svatý otec,
že císaře by pohněvat tím mohl,
vždyť císař dobře věděl, že jsou navždy
zdrceny síly jeho. – – – – – Jednalo se.
Kardinal Gramont, králův plnomocník,
se Strozzim jednal, rádcem papežovým.
A Strozzi líčil věno Catariny:
sto tisíc skudů v zlatě vyražených,
šest italských měst jako léno církve,
výbavu skvělou, rouch a prádla hojnost,
tkaniny vzácné zlatem vyšívané,
kočáry, koně, drahý postroj na ně
a šperků hojnost – všecko vypočteno
v kusech a cifrách, naposled tři perly,
jež nenajdou se ve svatebním koši,
však v smlouvě budou: Neapol a Milan
a Janov dává mocnář nad mocnáři
neteři svojí – tehdy papež Clemens
naposled ještě zbožnou lstí, snad troškou
nadějí dávných častovat chtěl krále,
jak sám kdys při nich častovával sebe...
Smluv obsah zkoumán, schválen, sepsán
a pečetěmi opatřen. A papež
nevěstu drahou s výbavnými vozy,
s osudem růžovým a s požehnáním
a s kavalkadou poslal v město Nizzu.
Sám potom s prelaty a kardinaly
jel za ní – sám chtěl požehnati sňatku.
Jel suchou zemí Italií vzhůru
a v Porto Pisano vstoup na loď skvělou
damaškem krytou, slavně provázenou
janovským loďstvem k břehům Marsilie.
Dle zvyků dávných podle lodi jeho
loď jela prázdná, zvaná Capitane,
v níž zlatá monstranc s tělem pána Krista
pastýři církve mocnou stráží byla.
V Marseille děla hřměla a lid jásal,
když papež přistál. Uvítán byl čestně
maršálem dvoru, šlechtou, duchovenstvem
a na svém trůně v rouše pontifika
byl nesen do paláce, jenž stál v blízku
paláci krále. Dřevěný most, krytý
damaškem rudým, spojoval ty domy
a po něm František král ubíral se
pozdravit hlavu církve. Poklek před ním
a nohu políbil mu, Svatý otec
jej zdvih a objal s velkou srdečností.
Den na to čteny smlouvy v tváři dvoru
a podepsány. Příští ráno papež
požehnal sňatku. Velikou mši četl
kardinal Bourbon s vážnou důstojností.
Hod svatební byl pýchou krále Franků.
K prvému stolu zased svatý otec
a královna a druhý zaujali
král, snoubenci a všichni kardinali,
k třetímu dámy dvora a květ pánů.
Svět hodu neviděl už slavnějšího,
jak stolovníky, počtem vín i jídel
a služebnictvem. Dvorné řeči kvetly.
na retech pánů, roztomilé růže
na líčkách paní, blahosklonný úsměv
plál v zracích obou francských Majestatů
a tiché štěstí v tváři papežově.
Syt štěstím tím a hodem a dnem znaven
šel svatý Otec v ložnici svou záhy,
a sálem hudby zvuk se rozhlaholil
do tance nutě. Oba Majestaty
a Henry s Catarinou zatančili
à la gaillarde, dvůr celý tleskal chválu
a tančeno pak skoro do svítání.
A k ránu dvůr se řadil do průvodu,
jímž mladý párek veden do ložnice
a v lůžko vložen. Lůžko ono bylo
řezbami velmi umně vyzdobeno,
jež v listů podobě se propletaly,
z nich květy vyzíraly velké lesklé
ze zlata tepaného, za tyčinky
pak rubín měly, smaragd, opal, safir –
na půl sta tisíc zlatých cenili je.
Král záclony jim spustil vlastní rukou
žertovnou řečí mile promlouvaje
a královna i princezny jim přály
vtipnými poznámkami dobré noci.
A ráno přišel záhy svatý otec
a návštěvou svou překvapil je v lůžku.
Tak mladí byli oba, milí, šťastní
a zrůžovělí v peřinách těch bílých,
jak květy mandlovníku. Svatý otec
tak rozveselil pohledem se na ně,
že smát se začal, smál se dlouho, dlouho
a hlasitě – už valná léta nikdo
jej neviděl se usmát – – smál se nyní...
Po svatbě v Řím se vrátil. Brzy uleh
a zemřel. – – – – – – – – – – – – – – Těch tří skvostných perel z věna
král francouzský však neuviděl nikdy...