ČLOVĚK.

Tesknila květina v souvrati,

do nebe vpíjela zraky,

viděla ptactvo kol vzlétati,

ke slunci zachtěla taky.

Ze země vyrvala kořeny,

po větru srdce své dala,

vítr jí pel svál a lupeny,

v prachu cest uvádala.

Nebyla květina, člověk byl:

ten také, když po slunci touží,

vzerve se k letu – a v konec chvil

zlomen se ve blátě plouží.

Ten také, kdy nejvýše vzletět chce,

bleskem jak sražen se kácí –

a ještě rád ze své bezmoce

v klid zemského klína se vrací...