Člověk a opice.

Známo jesti, jaké vzbouření,

nosů krčení a tváří zdloužení,

jaké mumlání a bručení

spůsobilo Darwinovo učení

nepříjemné mnohým velice:

člověk že pochází přímo z opice.

Já, ač neslynu tak učeností

jako jiné známé osobnosti,

ba ač o tom vím jen malinko,

přece v učeném tom sporu,

zajímavém bez odporu,

musím přiložiti také polínko.

Pokusím se tedy, moji zlatí,

krátkou touto statí

dokázat con passione,

že to není jen tak „ohne“.

Jsou pak důvody mé i mé doklady

nezvratné a takřka drtící –

(mimo ty, jež Darwin uvádí) –

ještě následující:

Předně nezalže ni nezapře se

ani nezakřiduje,

mnoho lidí v světě že tu je,

jichžto tvářnost stopy toho nese,

s opicemi že jsou zpříbuznělí

po meči neb kokrheli.

Slýcháme to často dosti

v nejnÓblejší společnosti,

ten neb onen pán

že prý vypadá jak pavián;

s ženou je-li hádka, pranice,

říká muž jí, a byť byla

krásná jako rajská víla:

„Jdi, ty jedna opice!“

Rovněž známo v světě celém,

manželství mladého květem

„opičí“ že láska k dětem,

jež se s nimi mazlí,

až je na prach pokazí a zazlí.

Odkud, ptám se, béře se to v člověku,

s opicemi různí-li se od věků?

Třetí důkaz, hloub jenž zasahá,

jesti opičí v nás povaha,

hlavně – ač to sami sotva víme,

že se po jiných tak opičíme.

Důkazů je, ne-li více,

aspoň na tisíce.

Dej si dělat klobouk nebo šat,

v němž jak blázen budeš vypadat,

a pak vyjdi na ulici sobě –

v krátké době

vyskytne se ňáký duplikát,

a než měsíc mine,

nespatříš už ani mÓdy jiné.

Dále. – Zívni jednou žertem v divadle,

(na sta známo fakt!)

nežli skončí akt,

bude na tě zívat v každé loži,

na každičkém sedadle

opice, jež vězí v lidské koži.

Postav se v ulice

nejživějším ruchu,

do prázdného vzduchu

vystrč nos i kukátko,

za krátko

bude kolem tebe směsice

lidí nejpestřejší,

kteráž brejlat k nebi

uzná za potřebí

s tváří nejvážnější.

Komu není na tom dosti,

pohleď na jiné vlastnosti

v lidském rodě,

jež jsou s opičími zcela v shodě:

ku příkladu škodolibost,

zlomyslnost, samolibost,

marnost, ješitnost,

drzost, nezbytnost,

mlsnost, nenechavost,

dětinská i hravost –

zda-li pak se necvičí

člověk v každé této ctnosti opičí?

Na vlastní-li zříme oči,

dcerka jak se před zrcadlem točí,

neříkáme-li: hle, parádnici,

kterak opičí se po opici?

Avšak – ještě dále!

Známo o opici – stále

po stromích že leze čile,

kdo jí rozmar kazí,

po tom všeličíms že hází

rozpustile,

pokřikuje, pošklebuje

vzdorně se, pitvorně?

Jářku – jaké o tom hluky?

Hleďme na naše jen pány kluky,

kterak lezou na stromy,

nebojí se žádné pohromy,

kterak ovoce znaj' paběrkovat,

po lidech i házet, pokřikovat

zručně velice –

a přec nepošel prý člověk z opice? –

Nuže, jestli doklady

ty i nápady

nespomáhaj' veškeré,

abych tvrdohlavce některé

na svoji obrátil víru,

vezmu na to jinou míru;

dokážu, jak tvorstva pán,

člověkem jenž zván

a jenž tak se brání

proti opičího příbuzenstva zdání:

dokážu, jak pravím, skvěle,

kterak k „opici“ přec táhne z duše celé –

(myslím totiž tu, co odjakživa

rodívá se z vína nebo z piva,

z rosolky neb likérky,

ne-li zcela ordinární „breberky“).

Moh' bych citovat jen v kratičku

známou „Mlynářovu opičku“

aneb z vlastní hlavy

podat o tom výklad pravý –

avšak, nač se mořit mám

tím, co vidí každý sám

po ulicích blíž i z dáli

in originali?

Řekl sice –

věc to jistá –

jeden humorista:

„Darwin že má na kahánku,

z hlíny že jsme, ne z opice,

an prý lneme k bratru džbánku“ –

avšak kam nás táhnou pásky

bratrské té k džbánku lásky?

Nikam jinam nežli k opicím,

což je ominosus

circulus jen vitiosus

všechněm hlavám myslícím. –

Však již dost, by neřek' někdo snad,

že mám „opičky“ též rád,

ježto jich tak bráním,

s člověkem jich příbuzenství sháním.

Nechť si myslí kdo chce cokoliv,

já jsem jenom žádostiv,

kdo pln bravúry a kuráže

opak toho asi dokáže?...