ČLOVĚK BOŽÍ

Na temeni stojí oškubaný, bosý,

zrak mu blýská v údol požehnaný, hojný,

čagan svírá pěstí, noha vykročena,

prohnal život světem, věčně nepokojný.

Proklela ho svatá, nechtěl zabíjeti,

urazil ji, zemi, nejed‘ její tvory,

dál jej štvala, dále v neklidu a bouři.

Obrátil se k Uhrám. Přejde ještě hory?

Zhyne. Jeho duch se znova vzdorně vtělí,

věčné, odbojné a zoufanlivé sémě,

jej zas bude dusit, tlačit, zotročovat

živitelka svatá, rodná matka země.

K nebi zahrozil, máv‘ kyjem, zaklel drsně,

usmál se a bral se vzhůru na salaše.

Čelo vzlétá volně, kroky drží pevně

rodná matka země, živitelka naše.