Člověk malá pohádka.

„Znej sebe samého!”

Tak to bylo na Delfickém chrámě

Nade dveřmi vytesáno v trámě;

Praveno tím jasně dost,

Že to povinnost,

Aby člověk sebe znal;

Že to byla také vůle bohů,

Důkazů dám na půl stohu.

Perun stvořiv člověka, co břemeno

Pro celičké jeho plemeno,

Hodil mu dva pytle na to krajní – rameno;

Jeden visel vpřed, a druhý vzad.

„Činy tvoje dávej do předního,”

Řekl při tom; „druhý bude pro bližního;

Nyní jdi a měj se rád!”

Člověk šel a rád se choval,

Jak mu Perun přikazoval.

Svoje činy

Házel hezky do předního;

Co však udělali jiní,

Skládal do zadního.

Kdyby se teď ale někdo ptal:

„Jak pak se to mohlo státi,

Že se nyní nechcem znáti?”

Povím hned, jen slyšme dál!

Jednou, času nešťastného,

Člověk do pytle se koukna svého

Zarazil se, jak by rohatého

Viděl v celé slávě jeho;

A jak se mu dech zas navrátil,

Hned i pytle převrátil;

Činy bližních pověsil si pod bradu,

Svoje ale pěkně do zadu.

Od té chvíle každý z lidí

Spíše jiného než sebe vidí,

Na sebe se nechtě podívati,

Jakž pak máme sebe znáti?

Kam se to má dít?

Takto arci musí v každé době,

Chtěj neb nechtěj, člověk sobě

Velkou pohádkou jen být.

Dokáži však, slavné shromáždění,

Že v té slavné,

Vykřičené, starodávné

Pohádce nic velikého není,

A že snadno, moje zlatí,

Člověk může sebe znáti!

Kdo chce znáti bratra svého,

Hledí naň – ne na jiného;

Kdo chce znáti modré nebe,

Podívá se na nebe;

Kdo chce tedy znáti sebe,

Podívej se na sebe!

Na tu sadu, milí páni,

Založím své zpytování.

Začátek hned u srdéčka uděláme –

Proč as jenom jedno srdce máme?

Jenom jedno – proč ne více,

Takhle na sta, na tisíce.

Do každého deset krásek –

Toby bylo ňákých lásek!

Nebe dobře udělalo,

Že nám jenom jedno dalo;

Nač bychom jich více chtěli?

Máme jedno za hračku;

Kdybychom jich více měli,

Rozházely by se na dračku.

Srdce máme

Jenom jednomu a jednou dáti;

Jakž to ale uděláme,

Chcem-li vlast a Mínu milovati?

Rozlomit je, jakž tam v Slávy stínu

Slavík pěje? – Rozlomiti?

A pak směle potěšiti

Jednou půlí vlast a druhou Mínu?

Darmo důvtip vejkliky a cesty hledá;

Srdéčko se dělit nedá.

Jakž to tedy udělat,

Chcem-li je oběma přec dát?

Jaké tíže? – Jaké strasti?

Toť je snadno vykonáno!

Srdce budiž Míně dáno,

Mína nám – a my pak vlasti!

A což kdyby se tu někdo ptal,

Proč nám osud hlavu dal?

Snadže pro vtip, slavná společnosti,

Rozumy a učenosti?

Mnohý nemá kusa hlavy,

To ví každé dítě jistě,

Přece však se o něm praví,

Že má rozum na svém místě,

Zkušenosti do sytosti,

Za sto jiných učenosti,

Kupu, stoh a hromadu

Šťastných nápadů.

Nač bychom ji tedy měli?

Strpeničko – budu prosit;

Proto, bychom nemuseli

Mozek s sebou v kapse nosit!

Srdce s hlavou nyní známe,

Můžem tedy skoumat dále.

Proč pak hlavu velkou máme,

Srdce ale jen tak malé?

Co tím osudové chtěli? –

To nás nebude stát nic!

Aby všickni lidé víc

Rozumu než lásky měli.

Slýcháme však mnohé hlásky:

„Kdo chce v světě šťastně žít,

Musí rozumu a vtipu mít,

Ještě ale více lásky!”

To se může, co chce dít –

Tomu věřit nejsem v stavu!

Toť bych musel srdce mít

Veliké, as jako hlavu,

Hlavu ale, na mou čest!

Malou, jako srdce jest.

Proč pak krášlí dívek tváře

Červená a bílá záře?

Proto, že se říci může:

To jsou lilie a růže!

Lilie, znak nevinnosti,

Růže, lásky blaženosti,

Obědvě se proto druží,

Aby dívka obě ctila,

Obojím též v lásce byla –

Lilií a růží.

Proč se ale jenom z tváří

Lilie a růže září?

Co tím příroda zas chtěla? –

By je bylo hnedle zřít,

By se Češka nestyděla

Češkou být:

Proto mají tváře hezké

Barvy naše, barvy České!

Proč pak máme as dvé tváří?

To jsme čtli již v slabikáři

Za outlého mládí:

Proto, bychme – když nám vsadí

Někdo v jednu ňákou tuhou –

Nastavili ještě druhou!

Proč pak ale as dvě oči?

Teď se to zle s námi točí! –

Aby jinoch milostenku svoji

Jedním rázem spatřil v kráse dvojí?

Bychme dvakrát pozor dali,

Než bychme se sňatkem opoutali?

Aby děvče milené,

Když se s rájem rozžehnává,

Nebo jaro ztracené,

Ubožátko, oplakává –

By je bez ustání

Dvakrát oplakalo v jednom lkání?

K pláči, slavná společnosti,

Očí dvou jest arci dosti,

A přec marná všecka naděje;

Jedno očko chvílkou prosměje,

Co sto očí za věk celý

Dosti neoželí.

K zpytování

Při vdávání –

Kdyby se jen o den hrálo –

Očí dvou je skoro málo;

K zevlování,

K milkování,

Jednoho je multum dost;

Tomuť učí zkušenost,

Že, kdo dívku zamiluje,

Vidí víc, než potřebuje.

K čemu tedy dvě? – dost jednoho!

Nyní kudy do toho?

Nějak to přec musí jít! –

Aby člověk jedno přimhouřil,

Nechce-li ven brejle vzít.

A přec nechcem rozuměti sobě,

Jak by se nám rozum vykouřil!

Mnohý, nežby jedno zamhouřil,

Zavře radši obě.

Proč nám nebe jeden jazyk dalo?

Jenom jeden – to je málo!

Takhle tři, neb aspoň párek –

No, no – toby byl zas pěkný dárek!

Nechci jasnit jasnou svíci,

Zavru raděj ústa svá;

Snadno by moh’ někdo říci,

Že mi v ústech hrají dva.

Proč jest jazyk k hlavě odsouzený?

Co chtí před ním zubů řady,

Stojící jak palisady?

Proč je v ústech uvězněný

Jak zlé zvíře na provázku?

Aby pěkně doma býval,

A pak aby nechodíval

Bez rozumu na procházku.

Ostatní nám zodpoví

Staročeské přísloví:

„Jazyk za zubami měj,

Málo mluv a mnoho rozuměj.”

Proč dvě ruce, slavná společnosti?

To je samo sebou jasné dosti.

Jedno srdce druhé hřeje,

Síla dodá sílu síle;

Jedna ruka druhou meje,

Aby obě byly bílé.

Proč jest ale každá zlášť?

Co tím příroda as chtěla?

To již také starý plášť,

To nám poví hlasy staré:

„Aby levá neviděla,

Pravice když něco bere;

Aby neviděla pravá,

Levice když něco dává.”

Proč pak deset prstů máme?

Jak to asi vymotáme?

Je to dárek pro krásenky

Na prsténky?

By si na prstéčkách spočítaly,

Zdali by se brzo vdaly?

No, no, lásko, dobrou noc!

Deset prstů na prsténky

To je málo pro krásenky;

Deset prstů k počítání,

Kdy bude čas ku vdávání –

Deset? zas je trochu moc.

Bychom skrz ně mohli hledět,

Když chtíc nechcem něco vědět?

K čemu dlouho študovat,

Nač bychme jich deset měli?

Proto – bychme nemuseli

Jenom za pět kupovat.

Proč je ale k srdci blíže

Ruka levá, nežli pravá

Ruka, kterou člověk dává

Věčné ráje, věčné kříže?

Ruka pravá proto není

Se srdéčkem ve spojení,

By se hned tak snadno netěšil,

Kdo se proti lásce prohřešil,

Že, když ruku vybojoval,

Také srdce opanoval!

K ruce dají právo vdavky,

K srdci ale? – chyba lávky!

Neříká-li se mu dříve: Pane!

Při svadbě ho nedostane.

Proč dvě nohy?

Aj, tu řekne mnohý:

Bychom mohli tancovat!

Ale což je každý Klíšníkem?

Nechtějme jen mudrovat

Přeučeným jazykem!

Vždyť je vidět vůčihledě,

Že by o jedné to šlo jen bledě,

Aby přece někam přišel,

Kdo si pěšky na svět vyšel!

Dvěma nepřekročíš každý kámen.

Jednou – to by teprv bylo amen!

Nebesa nám po dvou daly,

Proto že nás milovaly!

Můžemť takto hezky pevně na svém stát,

Kdyby nám tu někdo z krámku svého

Rozoumeček do našeho

Rozumu chtěl cpát!

Pročpak ale máme jeden nos?

Abychme ho nestrkali v ledacos!

Můžeť přijít kámen na kosu,

Frňk! – a máme po nosu.

Kdež pak potom jiný vzít?

Tam jít, kde se rozdávají?

Nosy, co se dostávají,

Tuze dlouhé bývávají;

A takž by nám bylo jít

Domů – ne-li s jedním šosem,

Jistě aspoň s dlouhým nosem!

Proč pak se to asi děje,

Že nos číhá z obličeje?

Nu, to zvíme velmi lehce,

Vždyť v tom nejsou žádné čáry!

By naň strčil okuláry,

Kdo druhého vidět nechce;

Bychme za ním chodili,

By nás za něj vodili,

Bychme se zaň, jak jen chceme,

Pohodlně mohli vzít,

Když tu něco vyvedeme,

Zač by se měl člověk rdít.

A proč máme jedny ústa a dvě uši?

Že víc slyšet, nežli mluvit sluší!

Protož i hned konec udělám –

Na důkaz, že sebe znám.

Nuže tedy, moji zlatí,

Je to těžké, sebe znáti?

My se teď již dobře známe,

Sotva deset minut rozmlouváme,

Jak bychme se teprv znali

Za malinkou chvílku,

Kdybychme tak rozebrali

Každý vlas a každou žílku?

Protož tedy, slavné shromáždění,

Důkazy tu jsou,

Že si každý člověk není

Velikánskou pohádkou.

Snadně se to, milí páni,

Je-liž pravda? – tady směje;

Ale jakž pak se to poznávání

Mezi lidmi v skutku děje? –

Mnozí mudrcové vědí,

Co kdes v Turcích rádi jedí,

Jaké oči Eva měla,

Jak se z noci ráno dělá,

Po čem slavný Cezar bažil,

Kolik liber Samson vážil,

Co se nám zdát bude v hrobě,

Co se děje v měsíci:

Při tom ale sami sobě

Jsou jen Portugalskou vesnicí.

My tak ale nejednáme!

Hledímeť jen na sebe,

Zpomínáme na nebe,

Na jiné se nekoukáme;

Inu ovšem – my se známe!