ČLOVĚK, MILENEC ZEMĚ.

Falešná touha rozštěpila bytost mou

na půle dvě, z nichž každá sobě žila:

ta jedna na zemi svou fasi prožívala žalostnou

a druhá mezi planetami vzdálenými vyklíčila.

Dva životy byly a život řádný nebyl,

Hluboká propast mezi slunci a hvězdami a zemí.

Co jeden život vytvořil, to druhý zabil.

Znepokojená duše poletovala směry všemi – – –

Člověk, milenec země nevěrný, se zase navracím,

spočívat v jejím náručí chci nocí, dnem,

a zraky svoje v tajemství a krásu údů jejích obracím,

chci duši naplniti vůní lesů jejích a zasnít jejím snem.