ČLOVĚK MÍNÍ...

Jeho hvězda měla svátek,

a on na oslavu toho

do novin dal inserátek.

Přál jí štěstí, přál jí zdraví,

čeho vůbec může přáti

milence své ctitel pravý.

Báseň velmi jemnou uvil,

o hubičkách při měsíci,

velmi vzletnou řečí mluvil.

Blouznil tam o její kráse,

ideálu svému tykal,

jak už v básních tykává se.

Způsobí Jí radost jistě,

až Své jméno zítra ráno

vytištěné spatří v listě.

Drahé jméno Své, a k tomu,

aby nebylo tu mýlky,

ulici i číslo domu.

Krásný opus osmi řádků,

osmi veršů plných lásky

milé své tam napsal k svátku.

Korunku dal celou za to –

ach, ta radost, kterou zítra

bude míti jeho zlato!

Byla to však radost malá,

malá radost, velké hoře...

Slečinka to odstonala.

Bylo jí, ach, velmi kruto!

Kozel radil otci, aby

čet’, co v listě vytisknuto.

Čte, čte, a div očím věří.

Zavolal si dceru k sobě,

třikrát běda slečně dceři!

Tatík přísný – vždyť to známe! –

pojal úmysl, že kosti

tomu vrtákovi zláme.

Hází kolem tisíc hromů,

poznovu čte, znovu vidí

ulici i číslo domu...

A rákoska jen se kmitá.

Smutno říci: na svůj svátek

slečna byla velmi bita.

Byl to tuze smutný svátek.

Mnoho pláče zavinil tu

malý, hloupý inserátek...