ČLOVĚK PESIMISTA.

Co platno? Snad se musí otročiti...

snad už to celé člověkovo žití

tak zařízeno. Otročeno vždycky

a vždy a nad vším byl kdos despotický,

bůh nad lidmi a člověk nad člověkem.

Tak bylo kdysi v čase dávnověkém

a tak je dneska. Císaři a králi

se otročilo, lidé život dali,

když obět byla nějak oslazena,

buď poctou rodu nebo slávou jmena.

I demokracii dnes otročí se

i jiným chimérám. Vždy chytrák míse

veliká slova od leva i s prava

ve jmenu pokroku si sloužit dává.

To proto, že ta vábná třpytná hesla,

k nimž duše deptaných se vždycky nesla,

ať bratrství to, rovnost, volnost – byla

vždy přeludem a vždy jen přivábila

ubohé mozky tam, kde někdo sková

pro duše jejich pouta pevná nová.

I revoluce, ta či ona, není

nic nového, než nové zotročení,

a hesla jejich pompesně tak znící

bludiček světlo, bahnem tancující

a v bahno vábící. Šíj otrok zvedne

a prvním pohledem se poohlédne

po někom, koho jal by v otročinu.

Tak státy kdys, tak nyní děti stínu

jdou na ty, kteří na výsluní stojí.

A vineme se zápasy a boji –

a to je život. Peníze, moc, ženy,

pohodlí, rozkoš – toť cíl vytoužený,

a maskován vždy perutnými slovy,

by omámila oči hlupáčkovi –

pak chytrák jde s ním do hodovní síně

a hlupáček zří, jak při dobrém víně

se veselí – co na tom, sám je šťasten,

že hodů těchto třeba neúčasten,

smí aspoň hudbu slyšet, jež tam hraje –

ach, jak ta maškaráda ošklivá je,

jak nízká... ale... snad tak musí býti...

snad smysl života to... otročiti...