Člověk přírodě. (I.)

Nám nelze tebe správně vystihnouti,

náš bol i ples v tvé změny vždy se mate,

noc jinak černá jest a jitro zlaté,

jak nám se daří v bědné naší pouti.

Ty můžeš zachvět námi, v pláč nás hnouti,

a touhou vznítit srdce častokráte,

však duše prismatem z tvé vrchovaté

lze číše pít jen, život než se zhroutí.

Ty připadáš mi i s tím tajným duchem,

jenž tebou vlá, jak sport mocného krále,

jenž pro sebe dá divadlo si hráti.

Co chceš s tím noci tichem i dne ruchem?

Co s dialogy vln a stromů stále?

On ví to snad, zda ty? – Nás neuchvátí!