Člověk přírodě. (II.)

Co platno s tebou hádat se a příti?

Vždy v posled platí jen, co v ruce máme:

své malé já v tvé velké promítáme,

a myslíme, v tom že se tají žití.

Vždy žíznící chcem věčný úkoj píti,

kde hřmí tvůj hněv a kde tvůj úsměv klame,

a zmírajíce v posled tolik známe,

co dítě, v smrt jež z kolébky se řítí.

Ty věčně dál jdeš počasů svých kruhem,

a pýcha velká to je mysli naší,

chtít v sladké chvíli zváti se tvým druhem,

zdrát lůno kladivem ti a prs pluhem

a nad atomy, jež se v bezdno práší,

sám atom v hmoty otroctví lkát tuhém.