člověk s krajícem

jak zlatá bárka na oblačnu

se luna ještě houpá.

v dědině kohout řekl si však: začnu,

koroptvím v polích do hlavy to stoupá.

opravdu, noc vtom pukla

nad lesy vzadu;

v trhlině zoře komoně své shlukla

pro žhavou kavalkádu.

jdu mimo, člověk pracující,

z dědiny na nádraží.

vše zanechám tu, stromy pukající,

květiny, ptáky, slunce na zápraží,

všecko tak jiné nežli v městě,

talíře medu, džbánky vína,

a do fabriky po té dlouhé cestě

mě zavře přes den otročina.

můj krajíc voní sklizní z půdy rodné.

toť všecko, co si nesu

z venkova do práce a z noci do dne.

a když pak znova noc se plíží z lesů,

potmě se vracím.

mátový večer voní čerstvým kvítím,

ostatní jaro ztrácím –

a téměř vůbec vše, co život činí žitím.