ČLOVĚK ZPÍVÁ

Záře slunce do mé dlaně kane,

v opojení věčné jarní mízy

hledím do daleka:

Jako nezměrný tok život vůkol proudí,

na hladině výška s hloubkou splývá,

do neznáma plují slavně lodi,

v každé vztyčen člověk, žhavě zpívá:

„Ze všech srdcí touha květy tryská,

ze všech očí oheň vášně blýská,

hmota volá, hmota roste, výská,

nad procitlým světem pne se věčný

vrchol palmy větry kolébaný

jako žití prapor nekonečný...“