Člověk zůstává člověkem.

Včerá rozbolel zub mě, pérem že zlostně sem praštil.

Mudrák navštivil mne, an hojnými důvody pravil:

Bolesti není, leč té, kteréžto obrazotvornost

sobě vymyslí; vše že bývá na světě zdání.

Nemaje sluchu zub, přec při tom mudření bolel.

Mudroch to znamenaje, v tak nemírné smání se vydal,

spící že pes se ze spaní tvrdého protrhna, vskočil

smějícímu se do noh, až ten jest s úzkostí vykřik.

„Aj!“ – mu dím – „vždyť jest to pouhé mámení! věřte,

bolesti není, leč již smyslí si obrazotvornost.“

Těžko, odpověděl, jest ze sebe člověka svléci! –