ČLOVĚK.

Je člověk divný, prapodivný tvor

a jeho srdce hádankou je věčnou:

chtěl prostorou by vlásti nekonečnou,

chtěl vzbouřených by živlů zlomit vzdor

a kosmos míru překlenouti duhou, –

však vlastních vášní oddaným je sluhou.

Smrt leká jej; a přece mnohý z nás,

když za rakví se béře přítelovou,

se v duchu baví mladou jeho vdovou,

a jiný jmění počítaje zas

má hlavu svoji přeplněnu čísly, –

však na smrt sobě nikdo nepomyslí.

Chce svrchovaným pánem tvorstva slout,

však po krvi jak zvíře často žízní;

rád vychloubá se Uměn zvláštní přízní,

než hudbou je mu také rachot pout;

„chci pravdu!“ volá, nadšení jas v líci –

a proroky své vláčí na hranici.