ČLOVĚK.

Jak dlouho šli již onou pouští mrtvou,

jež obzorem se táhla, nevěděli,

oběma zdálo se, že věčnosť celá

jim dýchá žízeň do vypráhlých hrdel.

Tak zvolna šli, již znaveni a slabi,

a vzhůru dívali se, zda snad mraky

nad nimi po nebi se honí šedé,

jež by jim žití sílu vdechly v tváře.

A šli, – až posléz – málo kapek vody

svítilo v písku – první padl do ní –

a druhý rychle udeřil ho v skráně

a přes mrtvolu srkal vodu smrti...