ČLOVĚK.

Měl malý domek v tišině

a vedle kousek zahrádky,

a k tomu děcko, ženušku –

ba, všecko jako z pohádky!

Řek’ ženě: „V loubí zahrádky,

kde voní růže, jasmíny,

tam budou plynout’ příjemně

večerní tiché hodiny.“

Než jaro přišlo poznova,

než zkvetly lístky poupěte,

již roztomilá zahrádka

se změnila v hrob dítěte.

Tu večer oba sedali,

a v očích plál jim slzí skvost,

a jediná jich útěcha

byl pohled v blahou minulosť.

Než přišlo jaro po třetí,

i mladá žena zemřela,

a vedle hrobu dítěte

se nad ní země zavřela.

I pravil člověk nešťastný,

když smutek pil mu z hrudi krev:

„Ještě tu zbývá místečka

tak asi pro mne pro rakev!...“

Tak hledíme my v život s nadějí,

když mladou duší sny se zachvějí.

Když růžová pak žití zbledne zář

a život zjeví nám svou pravou tvář,

když všecky naděje los pokácí

a srdce opuštěno krvácí,

pak sotva najdem’ mdlí a zklamaní

si malý koutek pro hrob k zmírání!...