ČLOVĚK.

Na cestě dlouhé, tonoucí v prachu, den ode dne káru svou táhne,

těžce jak soumar umdlený cestou klopýtá přes každý kámen,

v úpalu slunce zkoralým retem po chvilce stínu prahne,

jazykem chlemstá krůpěje krve mu kanoucí z rozdřených ramen.

Pomalu táhne krvavou rukou káru svou za svými druhy,

chvíli jí žehná, chvíli jí klne, stále však dál se klátí,

široce v dálku třeštícím zrakem sleduje rudé pruhy,

před malou chvílí veliké slunce své tužby kde viděl pláti.

A tak se motá opilým krokem, cestu svou potem skrápí,

za sebou vleče břemeno žití, naděje štve ho dále –

Morana bledá zatíná zatím v šíj mu své tuhé drápy,

posléz až klesnuv do škarpy kdesi zůstane ležet v kale –