Člověk.

Bůh velký jest a lidem bez představy,

kdo stihnout můž', co dumá do věčnosti?

Co žije, vše jen na chvilku zde hostí,

a ducha slunný orel z věštců hlavy

výš nebes vzlétnout nemůže, jat strachem,

a peruť svou jen zemským vleče prachem.

Jest nedozírná tvorstvu jeho říše,

v ni bezpočetných sluncí zář se vlní,

jen andělé, již vůli Páně plní

a na zem sličnou snášejí se tiše –

jen jeho knížata, jež při něm sídlí,

ji přelétati smějí duchův křídly.

Děl velký tvůrce v andělů svých radě:

„Hle, krásná země jest, leč nemá tvorů,

již jako vy mně zpívali by v sboru

a těšili se nebes hvězdné vnadě,

té nivě blankytné, jež níž se shýbá

a září sluneční hor hlavy líbá.

Chci obraz svůj z té země vzkřísit k žití,

chci oživiti hlínu její hrudi!

Mým dechem ať se z prsti člověk vzbudí,

ať mluví jako vy, ať zrakem svítí

a vladařem je všeho, co v ní skryto;

jeť bez člověka ubohé mi líto! –“

A cherubovi žití z nebes šiků

na černá ňadra země slétnout káže:

„Hrst prsti z ní mi přines tvoje paže,

mé říše slunných křídel bojovníku,

hrst prsti z ní, jež plna teď je květů,

ať soudruha všem k radosti vám zhnětu! –“

Snes' anděl se, by úslužen byl Pánu,

a děl: „Bůh druha zhníst chce z tvého těla,

bys ochránce vždy laskavého měla,

jenž věnčil by ti žhavých blesků ránu,

by blažen líbal líbezné tvé vnady

a k radosti vše konal ti a všady.“

Leč země vzpírala se andělovi

a prosila: „Nech klidně dál mě spáti;

co ze mne stvoří Pán, v spor mně se vrátí;

v zlém vzruchu ovládne mě tvor ten nový,

mou zryje hruď, klid poruší mi prvý

a poskvrní můj klín svých bratrů krví!

I proti Tvůrci smělý odboj zvedne,

mě, vlastní matku, vinit bude z hříchu,

svou první ctností bude míti pýchu,

jak soudce na stolec výš bratrů sedne

a bude zpupně mnít, že za podnoží

Pán jemu posílá vás, sluzi boží!

Nech snít mě dál!..“ Vzlét' anděl bledých tváří

zpět k Hospodinu s teskným země vzkazem,

tu Pán děl lásky andělu: „Sleť na zem,

tvým slovům lásky dojista se zdaří,

že před můj trůn se záhy vrátíš s hrstí

té květné, sluncem ozářené prsti. –“

Slít' cherubín a laskavými slovy

jal zemi přemlouvat se k daru hlíny:

„Tvor krásný z bytosti tvé vzejde nový

a zjasní okem svým všech mraků stíny,

Ó raduj se; Pán světů z tvého prachu

dá syny ti i dcery; vzmuž se v strachu!“

Máť země usmála se na ta slova,

že na svých ňadrech poceluje děti,

leč mračnem předtuch zachvěla se znova

a rozteskněně andělovi větí:

„Chvím touhou se – ruch ňader mých je smělý –

nuž vezmi, bez vůle jsem, Pán kdy velí!“

Leč když chtěl anděl z hlíny země bráti,

zněl z hloubky srdce křik jí, lkaly vzdechy:

„Mám hynouti-li věčně bez útěchy?

Ne, neber přec! Jejž Pán mi za prsť vrátí,

ten zjevně bude hubit mě i v kradí,

a s ním kdo budou, přelstí mě a zradí!

Nech dál mě snít!..“ A sklíčen přetajemně

před Páně trůn se anděl lásky vrací:

„Ó Pane,“ děl, „i já slet' k marné práci;

prach ňader svých ti nechce dáti země,

jen naříká a chvěje se a bojí

a z večera i z rána v slzách stojí.“

A Tvůrce slunným k andělu zřel zrakem:

„I ty jsi nevykonal, co jsem kázal,

mdlý soucit před činem ti ruce svázal,

jak od stvoření bývalo tvým znakem.“

A za povelu hlasnějšími slovy

děl ponurému smrti andělovi:

„Ty neúprosný jsi, leč spravedlivý,

jdi, vykonej, co mít chci svojí vůlí!“

A smrti anděl nes' se zvolna k důli.

Dech jeho halil zemi v rubáš sivý,

až omdlela, a vzal jí z ňader hlínu,

s níž, těžce vzlétaje, spěl k Hospodinu.

Od velké tíže klesala mu ruka –

sta tvorů mohlo klidně žít z té země –

a z důli kvílelo to přetajemně

jak srdce stesk, jež strachem ve dvé puká,

leč anděl doletěl a skloniv skráně,

co zemi urval, složil k nohám Páně.

A Bůh zhnět' člověka – div mezi všemi,

jež konal, nejprvnější – podle sebe,

a kázal andělům jej snésti s nebe

a na prsa jej vložit matce zemi,

by útvar z kvetoucího svého těla

tři věky vlastním žitím odkájela.

Vším vyzdoben byl člověk z boží rady:

byl spanilého líce, silných oudů –

Pán v ladný zázrak zhnětl země hroudu; –

byl bez poskvrny, sličný byl, prost vady,

byl cedru statnější a palmy větší,

leč neměl života a neměl řeči.

Zem v rose koupala jej v oblak pláči,

a zlaté slunce líbalo jej v líce

a krásnějším se stával víc a více;

tu duchu žití velel Pán: „Jdi k spáči

a živým učiň posud mrtvé tělo,

by v srdci krev a v krvi život mělo!“

A stalo se; duch žiti s božskou září

v tvar hmoty vnik', leč z nebeského jasu

v noc smutnou všel a v ulekaném žasu

plach rozhlíd' se svém temném po žaláři

a toužil zpět, kde věčné světlo sídlí,

a v prsa člověka bil teskně křídly.

Tu zvolal Pán: „Že strach a žal tě svírá

před tím, co chci, co zákonem ti káži,

tož věz, že také peruť tvoji sváži,

až přijde smrt, jíž vše, co živo, zmírá;

jak se ti v člověka jít nezachtělo,

tak nerad opustíš i jeho tělo!

A vzpírat budeš se a bránit mocí

jít před mou tvář, bys účty kladl z činu,

jak vyzdobil's svou hmotnou domovinu

a jaké hvězdy zžeh' jsi v ňader noci...“

A duch se chvěl těch vzkazů při poslechu

a k Pánu v strachu vrací se a vzdechu. –