ČLOVĚK.

Tohoto světa pouhý syn,

den nehalím si do mlžin.

Mé touhy ani vlohy

nesídlí s polobohy.

Ti hledí na vše z dálek svých,

jichž taje nikdo nevystih’,

a jejich duše velká

nejásá s námi, nelká. –

Pro lidský cit a čin a zjev

v mých prsou hárá, stydne krev,

skráň životem mi hoří,

že vlnou jsem v jich moři.

Jen nad bahenní mloků proud

chci v jasno výš a rovnou plout,

ať v úskalích se tříštím,

či k břehům spěju příštím.

I, zmítán rejem tam a sem,

tak ob čas mrštit kompasem

a v rozmarů svých soulad

jen nazdařbůh se toulat.

Dnů pán i otrok, slyšet rád

na každou strunu v sobě hrát,

jež život lidský tají,

než stářím popraskají.

Tak znám v těch dojmech chřadnout, kvést,

být na pokraji pekla, hvězd,

a napit se i plaše

jen léku z Otčenáše.

Tak žiju – byť i soudruh děl,

až zajdu: „Snů jen, citů pel,

krev snah a slza kropí

ty známé lidské stopy.“

Je všecko v tom: „Zde člověk šel!“