člověk

tělo nám dýchá, cítí, myslí,

tělo je duše, tvá duše tělo je.

střásáme mámení, představy syslí,

veliký svět nám na čelo bubnuje.

bubnuje krásu, bubnuje hrůzy.

jsme tvor, jenž se stromů sestoupil v pralese,

napřímil páteř a poznal musy,

svobodnou hordu, bič státu a konfese.

ten člověk strašně vespolek bloudil

otroctvím, krví, zlatem, kadidlem,

než skutečnosti se pod závoj vloudil,

svým nejlidštějším pobádán snem.

tisíciletí dlouhá to byla,

věky snad minou, než v pospolitosti

pochopí všickni, že už jim zbyla

jen cesta k pravdě a spravedlnosti.

člověk a země, snad kosmické drama,

v něm práškem s vteřinami jsi živými.

nic bytost nebyla by tu sama.

člověk je tvůrcem jen mezi druhými.