ČLOVĚK.

Noc byla tichá tak a mlčenlivá;

nad knihou nachýlen já v dumách dlel,

an duch můj přes luhy a lada snivá

kams’ v dálky jako pták v neznámo spěl.

Tu náhle z ulice se v sluch můj vznesla

směs hlasů neznámých jak vlny šum,

má hlava zvedla se, jež ve dlaň klesla,

a duše procitnula ze svých dum.

A ze tmy neznámý hlas ke mně vnikal:

– Co člověk? – Vášní svých to pouhý rob,

jichž poutům od věků si němě zvykal

a kterým klesá v oběť za všech dob.

Ah, člověk! – jiný děl. – To soud byl všední.

Přec člověk korunou je tvůrčích snah,

je tvorstva vrcholem a výraz slední,

jenž v sobě vším je ve všech proměnách.

Snad! – třetí děl... – A přec jen tvor to bídný,

bezměrných smutků, žalů, bolů plen,

jenž za osudu jeden úsměv vlídný

jde slepě vpřed a – hyne vysílen.

Pah, člověk! – čtvrtý děl. – Toť barbar pravý,

jak dravec lačný v egoismu svém,

tu tyran podlý, tam zas lupič rvavý,

dlaň bezcitnou jenž zvedá proti všem. – – –

A kroky zanikly a hlasy s nimi.

Noc mlčenlivá dumně spěla dál,

a vzrušenými myšlenkami mými

stín ponurý a těžký prochvíval.

Ten chodců neznámých spor nahodilý

jak balvan těžce klesl v mysl mou – –

Co člověk jest? – – A zraky mé se vpily

kams’ v dálku noci černou, dumavou.

A chvíle jdou – – – a zrak můj plný dumy

kams’ do hlubin se černé tůně vryl – – –

Co člověk jest? – Ó kdož to říci umí!

Ó rozpory, kdo vás kdy rozřešil!

Co člověk jest? – – Do černa ztrnulého

dál neodvratně noří se můj zrak – –

A tíseň, rmut a hrůza Neznámého

nad duší mou jak černý visí mrak...