ČLOVĚKŮV PLÁČ

A zaslech' jsem: jak člověk plakal z hloubky duše,

že pyšný, zděděný mu zavraždili sen.

A dokud sám zas nezavraždí, roky hluše

mu bez odvety minou, padne pokosen.

Tak myslil člověk ubohý a lítostivý

a po výbojích smutný, hanbou ze svých ztrát,

byl stejně krutý jako dřív, byl škůdník lstivý,

jenž nikdy bratrsky nedoved milovat.

A člověk zločinný, vyhnanec starý z ráje,

nesmířen s osudem, ten nezapomene.

Vždy na rány, jež oplatit má, vzpomínaje,

jde mírem ozbrojen a v srdci má své: ne.

Je příliš lživá skutečnost, jež oklamala,

a člověk nezrodí se, jak jej, duše, sníš,

je zákrsek, jejž zříš, msty zlobná stvůra malá,

s přísahou: nevzrosteš, dokud se nepomstíš.

Když sny tvé vražděny, ty lehce budeš vraždit,

neb zaslepený nerozliší sen a skutečnost,

a zavražděný sen ty budeš těly dláždit,

a krví smývat zklamání svých hořkou zlost.

K svým starým zločinům ty navrátíš se znovu,

a v boha bez víry dík vznesou rtové tví,

ty zbavíš domova toužící po domovu,

a po bratrovraždách své smýšlíš bratrství.

Já bojím se, že nedorost jsi opět k bohu,

žes otců pouhý krutý napodobitel.

A ve mstách stejný, že zas vlečeš pouští nohu

a že zas vraždíš tam, kde jít měl spasitel.