Člun

Sám k sobě přikován a druha nepotkav,

jenž mého tajemství v svém nitru nese půl,

chci proti proudu jít, své duše slyšet splav,

chci, aby do tváří mně vítr noci dul.

Most, unavený dnem, svá světla hází mdlá

v tůň toku tmavého, v tůň tmavších vzpomínek.

Co všechno přešlo tu! Šla smrt a válka šla,

a život byl jak hráz dvou rozvodněných řek.

Hle, uklidnil se vír. A sirý, černý člun

se houpe po vlnách a plyne pode mnou.

Je prázdný. Bez vesel. Však tichá hudba strun,

tak smutně vášnivá, se z něho line tmou.

A jak by půlnocí šleh prvý záblesk dne,

teď s mostu na vodu pad plný světla pruh –

a já si vzpomínám: to plynul mimo mne

můj neviditelný, můj nepoznaný druh.