Co básník pěje sobě.

Ne to, co básník zpívá pro vše věky,

je nejvyšším. Je ona píseň větší,

již nevypěnou ani v nápěv měkký

jen cítí v duši nestřísněnou řečí,

ni lidským slovem v chvíli posvěcené,

když sobě sám smí básnit vlastní dumy

a dívati se, jak z hor měsíc vstává,

jak list se chvěje, přehluboce šumí

les dřímající, v poli měkká tráva –

a cítit za ty miliony lidí

širokých dálí žití jejich tíhu,

v tom neskonalém prostoru když vidí

všech lidských losů otevřenou knihu

a naši zem, jak je tak malá, malá...

Kol mlčí vše a v převelebné kráse

nádherná luna mlčky usmívá se,

jak před věky a vždy se usmívala;

i tenkrát bude, až v hrob zajde jednou

i on – i oni – na hrob jejich holý

se usměje, jak půjde přes údolí

zas dalekou svou poutí nedohlednou...

A co v té chvíli, skloniv hlavu v dlaně,

jen básník cítí za sebe i za ně,

to on jen tuší v kouzlu divné chvíle,

kdy nade vším sám trne v beznaději,

co druzí zatím dávno klidně spějí.

Nad propastí těch snů se v pláči chýle,

on v duši svou se dívá v nepokoji.

Co vidí tam, on lidem říc’ se bojí,

jak pročítá to chmurné jejich drama.

On mlčí tam, kde věčnost mluví sama.