CO BUDE PAK...?

Co bude pak, až prsa navždy vpadnou,

vzdech poslední až dochví v prostoru,

až údy, které ohněm plály, schladnou

a oči v sloup zřít budou nahoru?

Až přibijí na rakev víko šeré

a pokropí je slzou vylhanou,

až dozní řemeslné miserere

a bílé voskovice doplanou?

Až zaduní o víko syré hrudy

a v dálce stichnou přátel kročeje,

až vzpučí na hrobě trs tvávy chudý

a stopy tvoje vítr rozvěje?...

Kdys – dávno tomu, já byl ještě děcko –

mě příběh báby k hrůze rozechvěl:

Byl soused ve vsi, ten chtěl znáti všecko,

i v smrti tajemství on vniknout chtěl.

A umřel. Do rakve jej položili,

zrak shaslý promodrával pod víčky,

tvář chladil roušky navlhlé šat bílý,

a v hlavách kmital plamen lampičky.

Den třetí přišel. Zvony zakvílely,

dav za knězem se s mrtvým bral –

však sotva první hrudy zaduněly,

vrch rakve zapraštěl a mrtvý vstal.

Děs všecky jímal... Za nedlouhou chvíli,

co v noci rakve ležel sám a tich,

mu v témě napadal sníh stáří bílý

a s tváře, z oka navždy prchl smích.

A smutek velký ležel v jeho rysech

a chladem čišel z jeho mlčení,

a pramen radosti mu navždy vysech’

a v srdci nezbyla ni krůpěj z ní.

A na otázky, aby řek’, zda zvěděl,

co přijde pak, když smrt obrátí list,

jen vážně stáhnul tvář a odpověděl:

„To, brachu, můžeš na mé hlavě číst“....

– Když do snů zazvonil mi hrobník rýčem,

ta stará pověst v duši vstala zas,

chor když jsem otázek se týral bičem,

z ní v odpověď se zaskvěl – – bílý vlas...

A v chvíli té mně srdce znova zrýval

mých drahých nebožtíků skelný zrak,

jak ztrnule se v prázdno s děsem díval,

když o skálu se rozbil žití vrak...

K jich obrazům, jež nad mým ložem visí,

jsem pohlédnul a v ustrnutí zřel,

jak sesmutněly jejich zbledlé rysy,

jak pohled jejich očí stesklivěl!...