Co bude potom?

Co bude potom – nač se ptát?!

Já do své duše nebe skryl

a ve svou píseň láskou jat

jsem paprsk krásy zachytil.

Já v žití třeba chvíli snad

byl šťasten vaším pohledem:

tak zbožný poutník zmírá rád,

když zaslíbenou viděl zem.

A květ, jenž z rána počal kvést

pln divné krásy záhadné,

když večer je a plno hvězd,

rád v dívčích vlasech uvadne.

Co bude potom, duše má?!

My zřeli v mrak i ve světlo –

však snivé jaro oběma

nám v tichém štěstí dokvetlo.

Ó viďte, ať již k retu ret

či ruce jen si stiskneme,

my toho štěstí zlatý květ

přec do své duše skryjeme.

Ať věčným štěstí naše je

či dohasne nám za chvíli:

my sladké jeho naděje

přec jednou v žití užili.

A šťastni, že ji smíme nést

si do všech žití výkřiků

a věřit v noc, jež plna hvězd

a plna sladkých slavíků.