Co bych dělal.

Hledět lidem do svědomí

přál bych sobě v dudy hraje,

přechodil bych křížem krážem

rodné země dálné kraje.

Prozíral bych všude, všude

české duše bdělou pílí,

lhostejné bych vyburcoval,

bojácným bych dodal síly.

Ale v duších odrodilců

řádil bych jak vichr v lese,

volal bych jim hlasem hromu:

„Odrodilci, poznejte se!“

Pral bych do nich mlatem slova,

bleskem písně, šípem žertu,

až by se buď káli znova,

nebo zbiti táhli k čertu.

Dudal bych jim: „Napravte se,

zcizotělé černé duše,

než vás nad mou stihne větší

Boží střela z pomsty kuše.

Je-liž lhostejno vám posud

v hrobě našich matek lkání?

svědomí vás strašit bude,

odrodilci, do skonání.

Do skonání, do věčnosti;

věčnost – hrozno! konce nemá –

boží srdce zavře se vám,

boží ústa budou němá.

Věky hledí v naše hoře,

mřít nás vidí v práva poušti –

Bůh na milost vrahy bere,

odrodilcům neodpouští!“