Co bych si přála.

Z nás každý má nějaká přání

a každý z nás by něco rád,

i nechci tudíž, ani zdání,

jediná výminkou být snad!

Jsemť tak, jak ostatní jsou děvy,

a skromnost hlavní mojí ctnosti,

a proto, jak má slova jeví,

nepřeju si než – maličkosti.

Já píšu ráda znělky, básně

a verše daří se mi dosti,

píšu prý spěšně, rychle, krásně,

leč přec mi schází – uznalosti.

Myšlenkou jen se ukonejším,

když vyslovím, co bych si přála,

abych se aspoň při nejmenším

tak Karolinou Světlou stala.

Když vidím bohaté ty dámy

jen v sametu a hedvábí

a na nich zlata celé krámy

kterak tu pyšně rozpráví,

tu zdá se mi, že také žití

by nedalo moc namahání,

že dovedla bych též tak býti,

jen kdyby vzešlo moje přání

a kdybych, svému k potěšení,

abych to zcela zkrátka děla,

jen aspoň hotového jmění

tak malý – milionek měla.

Pak ještě k této maličkosti

bych chtěla míti po vše časy –

pro ozdobu a ku radosti

též trochu – půvabu a krásy.

Ženicha k tomu švarného,

jenž byl by sličný, spanilý

a k tomu srdce věrného,

bych chtěla míti, rozmilí.

Toť není přece tuze mnoho,

co mé si přeje srdíčko,

a proto doufám pevně toho,

že v skutek vzejde všecičko.

Jak skromná jsem, tu sami zříte,

a proto také za to mám,

že zajisté mi nezazlíte,

zjevím-li ještě něco vám,

co bych si přála ode všech

při řeči svojí ukončení

a posledních tu při slovech:

„všeobecného pochválení“!