CO CHCEŠ MI ŘÍCI...

Den bizarní, který jsi v bytostech roznítil tajem,

mé zraky jen mlhami bolesti potáh’,

jdu jako uprchlý nepřátel krajem

po lstivé pěšině v nejistotách.

Tvou tajemnou výstrahu slyším, když v hlubiny ticha

má duše se propadá jak opilá žitím,

z mých předtuch mi vane, dech jistých vůní jí dýchá

a z dotknutí milovaného ji cítím.

Hvězd ztrnulých pohledy, fascinující, se míhá,

za kroky mé chytá se tušení šeří,

a v blednutí hrůzy, vítězná, číhá

slov neznámých tajemstvím v hořícím keři.

Co chceš mi říci němou tesknotou zrání

a lítostným zalknutím lilií bílých?

Co zsinalým vadnutím uhasínání

a vlněním tvarů v závrati chvílích?

Zrak duše mé jak oči hmyzu jsi složil,

stem facet tajemství dálek jej děsí,

tep trhaný úzkosti šlehá mi do žil,

v tok myšlenek napjaté sítě mi věsí

a příšerným lovem táhne je v zátoky tíží,

kam výdechy zetlelých staletí nassát

od břehů království tvého se blíží

svit zelených stínů a smrti morový pasát.