Co, člověče, zde na hroudu tě váže,

Co, člověče, zde na hroudu tě váže,

kde prostor tvého žití plní stony,

když snah tvých ustupují legiony

a štít i kopí odvrhují stráže?

Proč do blankytu vznášíš zrak i páže?

Zda pomohly ti někdy slz tvých rony,

když oplakávals nadějí svých skony,

jimž jako všemu osud zhynout káže?

Nech proseb už; spíš v zlo bij, jež tě škrtí,

než za obět mu dostaneš se ždanou

a nežli chabost stařecká tě zdrtí.

A marně-li tvé oči hněvem planou,

sám mužně padni do náruče smrti,

nechť hrob tvůj třeba vyvrší se hanou.